Noc byla super pohodlná, až na dvě lišky které na sebe pořvávali z vedlejšího lesíka.
Z hammaky vylézání díky budíku v 6:30. Snídaně a při ní dopisuji včerejšek. Nemůžu si pomoct, ale psaní mi poslední dny hrozně dlouho trvá, i když mi přijde že se ten den tolik nestalo.
Proto taky vyjíždím až v 9:30. Oproti očekávání ještě nezačalo pršet, jen zlehka mrholí.
I přes to jaká je na dnešek předpověď, potkáváme na Parenzaně hromadu lidi na kolech, někdy bikepackeři, někdy němečtí turisti na elektrokolech, ale vždy velká skupinka. Prejizdim další viadukt jménem Kvar, ten je kratší a díky vzrostlému houští se nedá moc vyfotit. O několik kilometrů dál projíždím parádním tunelem pod městečkem Motovum který má 222 m. Po chvíli přemýšlení se rozhodnu že se zajedu do městečka podívat, i přes to že se musím vyškrábat na špičatý kopec, na kterém stojí.
Neplacená část městečka je poměrně malá a nic moc v ní vidět není. Do placené nejdu a proudu si alespoň výstavu o městě samotném. Co jsem tak pochopil tak okolí města je vyhlášeno hlavně svými lanýži. Poté zde řadu let také pobýval Josef Ressel, český rodák a vynálezce archimédova šroubů, nebo kuličkového ložiska. Také tu probíhá Motovum filmový festival, o kterém jsem nikdy neslyšel. Město jako takové vypadá hezky, obchody a restauracemi trochu připomíná typickou turistickou past, ale opět to zachraňuje atmosféra celého místa.
Začíná pršet a tak zalezu na kávu do místní hotelové restaurace Kaštel. Najdu si jediné místo s zásuvkou a ke kávě poprosím o jablečný koláč, který mi byl nabídnut. Koláč vypadal tak fancy, že jsem se bál cenovky, ale nakonec za oboje €12. Super cena a koláč byl dost dobrý.
Koukám na meteoradar a v počasí se prostě lepšit nebude, vyrážím tedy do deště.
V mokru a dešti dle očekávání přestala držel lepící páska, která držela podrážku pravé boty. Uřízl jsem ze staré duše tlustou gumičku a tou celou špičku boty stáhl. Díky tomu že jsem ji propletl vzorkem podrážky, podrážku udržela až do večera.
Sleduji dál Parenzanu a projíždím přes další viadukt Oprtalj, tunel s viaduktem Freski a zbytky stanice Završje. Po cestě poobědvám v suchu pod jakýmsi starým mostkem.
Déšť se jen zhoršuje. Naštěstí, 15°C a pohyb zajišťují že nemusím mít ani rukavice, takže budou hezky suchý na případný zastávky. Vystoupal jsem na jednu z vyhlídek, která byla kompletně zahalená v mracích.
Šotolinová cesta se pomalu mění v potok a já jsem totálně promáčený. V městečku Kaldania se na chvíli schovávám, snad v jediné autobusové zastávce v celém Chorvatsku. Po dlouhé době zapínám data a kontroluju předpověď.
Už pár dní vím že má chystaná trasa do Slovinských Alp se konat nebude, předpovědi na následujících 5 dní jsou tam, silné deště celý den a noc. Na některých místech nárazový vítr až 80 km-h a k tomu všemu maximálně 8°C. Náhradní plán bylo zbytek dovolené strávit na italském pobřeží, kde alespoň je o něco tepleji. Jenže předpovědi se už na zítřek začali velice zhoršovat. Nejen že deště zesílí, ale do toho také začne foukat nárazový vítr až o síle 40 km-h. Další dny přijdou i bouřky a to vše až do pondělí kdy mám naplánovaný odjezd. Když k tomu propočtu muj zdravotní problém, vychází mi z toho jen to, že tohle už nemá moc smysl. Rozhodl jsem se co nejrychlejší cestou se dostat do Trieste, zaplatit si hostel a ranním vlakem do Udine odkud jsem měl původně naplánovaný odjezd domů.
Dle mapy bude nejkratší cesta do Trieste vede samozřejmě po silnici 1. třídy. No nic, narvu si do pusy hrst gumových medvídků, které zapiju kolou a pustím se po promáčené silnici plné kamionu a autobusů. Cedule ukazují Trieste 33 km, v osm večer budu v hostelu.
Jízda po silnici nebyla tak hrozná, u hlavních silnic Chorvati dělají strouhy tak, že se jedná v podstatě o trochu nakloněnou krajnici. Navíc to vypadá že je pravidelně čistí. Takže při pomalém stoupání jsem měl poměrně pohodlný prostor.
Jsem ve městě Koper. Ó Slovinsko jak jsi mi chybelo, odtud až do Trieste vede pohodlná cyklotrasa podél dálnice.
Okolo jedno sjezdu z dálnice, začne být značení dost zmatečné. Jo aha já už jsem v Itálii, tak to jo.
Značení mě navede i na závěrečný úsek Parenzany, která se se mnou rozloučí průjezdem mostku, ani fotku jsem si neudělal. Došlo mi to až pozdeji.
Můj hostel je až úplně v centru Trieste, kousek od nadrazi. Jízda městem mě baví, široké pruhy kde se vejdu jak já, tak projíždějící auta. Italové mají při řízení takový jakýsi flow. Zbytečně nezrychlují aby za pár metrů musely brzdit a je vidět že si hlídají své okolí, ono s proplétajícími se skútry je to potřeba.
V hostelu zjistím že nenabízejí možnost uskladnění kola. Dali mi několik čísel, na která mám zavolat. Na jednom mi řekli že mají plno a zbytek mi to nezvedl.
Pár bloků vedle se i nacházel jakýsi B&B za podezřelé nízkou cenu, když jsem viděl vchod a zvonky od různých společností začal jsem čichat ve vzduchu nějaký scam a tak jsem se vrátil do hostelu.
Tam se mi po je po chvíli povede přemluvit, aby mi kolo uskladnili v kumbálu na zavazadla. Pouze pod podmínkou že si kolo vyzvednu do 7:30 ráno, kdy jim má přijet skupina hostů a místo budou potřebovat volné. Skvěle! Stačilo jen trochu zakňourat.
Hostel Hottelo je moderní, čistý a hezky vybavený. S černými zdmi pomalovanými od hostů křídou. Pokoje jsou tu buď po 12 nebo 6 lůžkách, samozřejmě ve formě palandy.
Sprchu jsem si náležitě užili. Mokré oblečení srolovat a hodil na kdno brašny, teď je mi jedno jestli zasmradnou nebo ne, za dva dny stejně všechno půjde do pračky.
Seznámím se s velmi sympatickou peruánkou, žijící ve Švýcarsku, která obývá palandu podemnou. Jmenuje Semina, byla obdivovat krásy Slovinska a také míří domu kvůli špatné předpovědi. Pěknou chvíli se vybavujeme o cestování, Peru, Slovinsku, Chorvatsku a vzájemně se pochlubime fotkami hezkých míst kde jsme byli. Naše povídání přeruší můj hlad a tak zajdu do baru na večeři. Smím dva obří zapečené sendviče, vypiju dvě piva a chci něco sepsat. Bohužel dávají fotbal a v baru je pěkný kravál, tak se odeberu na svou palandu. Moc toho nenapíšu protože téměř ihned usnu.
Ujeto 75 km, nastoupáno 1410 m.
