Asi v pět ráno mě vzbudí jak dvě nenechavé kočičí tlapky si chtějí brousít drápky o můj stan. Bouchnu do místa kde se tlapky rýsují, uslyším zběsilý kočičí běh a znova usnu.
Pořádně se probudím až v 6:15. Prvně zabalím stan a přesunu se k nedalekemu stánku s občerstvením, který zeje prázdnotou, je zde příjemné sezení na snídani a dokonce funkční zásuvka, kde nabíjím powerbanku. Po snídani zaplatím kemp, nakonec stal jen €18,70 protože jsem rozuměl o euro víc. V centru Pule mě zaujal jedině amfiteátr, který je prý nejlépe zachovalou románskou památkou v Chorvatsku, čemuž věřím protože ten zbytek má v lepším případě obvodové zdivo. Také se prý jedná o jeden z největších románských amfiteátrů. Dovnitř jsem nešel, raději jsem si zašel do kavárny nad amfiteátrem a dovnitř se díval že zahrádky kavárny.
Cesta z Pula do Poreč vede pouze přes silnici 1. třídy. Stezky jsou v podstatě nesmyslné a hrozně bych si po nich zajel. Cesta po silnici je ale masakr s hrozně silným provozem. Ke všemu mi jízdu stěžuje jeden malý, ale dost výrazný problém a tak musím dělat časté zastávky. S silnici mi už došla trpělivost s sjel jsem na vedlejší silnici, díky které si od hlavního tahu trochu odpočinu, navíc vede do městečka kde mají lékárnu. Lékárnici v městě Vodnjan jsem řekl že potřebuju něco co zabírá opravdu rychle, dostal jsem hromadu prášku a dalších léků a bez přemýšlení vyplázl €35. Jestli Vás zajímá o jaký problém jde, tak neřeknu. Protože vím že někteří u mého vyprávění rádi snídají. Vodnjan docela překvapilo jako velice hezké staré město se skvělými ulickami z kterých dýchá historie a hromadou koček v ulicích, z kterých dýchají blechy.
Za městem byla ukázka klasické stavby Kaijun, jedná se o farmářský přístřešek postavený z nakládaných kamenů, sesbírány při čištění poli. Ukázkové kaijun by byli skvělý bivak, kdyby neboli zevnitř osvětlený silnou lampou a kdyby v nich nebylo nasráno. Jedu po šotolině vedoucí souběžně s hlavní silnici. Šotolina sice po pár kilometrech končí. Silnice už není taková divočina njako předtím, minul jsem dálniční nájezd a zdá se že ten to nejhorší odfiltroval.
V městečku Flengy špatně odbočím, čehož si všimnul až po 3,5 kilometrech. Než se zase vracet udělám si menší zajížďku k pobřeží. Byla to dobrá volba, městečka podél pobřeží jsou moc hezká, je vidět že to tu turistický žije, ale není to zase tak hrozný turistický kýč. Až tedy na Dino Park. Nejvíc mě ale překvapilo, že tu mají, světe div se, cyklostezku. Jako že takovou tu regulérní, asfaltovou, sledující silnici. Navíc se táhne po pobřeží až k Poreč. Užívám si pohodovou jízdu skrz parky, městečka a turistické rezorty.
Poreč, přes to jak turistické místo to je, je super pěkný město, které se mi zažil líbilo asi nejvíc. Chvíli bloudím uličkami a na googlu si najdu nedalekou restauraci s velice dobrým hodnocením. Restaurace se jmenuje Plava Tocka, už od vchodu vypadá moc hezky. Milá obsluha mi nabídne ať si kolo uložíme k nim do zázemí. Poprosím o místo s zásuvkou a objednám si grilované ančovičky s bramborovým salátem, k tomu šopský salát a sklenici lokálního bílého. Vše bylo vynikající. Bramborový salát, z brambor a špenátu. Ančovičky jen pepř, sůl a citronová šťáva. Šopský salát, velké kusy rajčat a okurky zasypány hromadou skvělé fety. To vše za €23 a ještě jsem dostal panáka domácí Rakije jako pozornost. Boží místo.
Téměř ve středu města začíná cyklotrasa Parenzana, asi hlavní důvod proč jsem se vydal tímhle směrem, protože jí mám v merku už 10 let. Je to trasa která vede po bývalé úzkokolejné trati, od Poreč po Trieste. Přitom se kroutí přes kopce v místní oblasti. Má 112 km, pověst jedné z nejkrásnějších cyklotras v Evropě a potom co jsem v Chorvatsku zažil, se divím že zrovna tady, kde se na cykloifrastrukturu všeobecně kašle, žije takovýhle projekt. Jen co opustím hranici města cyklotrasa přechází v šotolinu a já upoustim tlak v pláštích skoro na polovinu, protože nic není tak proměnlivé jako kvalita chorvatských polních cest a je mi jasný že jediný asfalt co v příštích 112 km potkám bude tak akorát při křížení silnice.
Třetinu trasy zabírá stoupání, ale protože vlak, stoupání je opravdu mírně. Udržují pohodové tempo a užívám si klidnou jízdu přírodou a vesnicemi.
Potkáváme bývalou železniční stanici předělanou na Caffe la Parenzana a ve vesnici Vižinda model lokomotivy, která zde jezdila. Hned vedle také vyprosim vodu do všech nádob. Mám to už kousek do vyhlédnutého nocoviště.
Cesta vede už docela vysoko a je často vedena ve vykutané skále, začínají se objevovat první výhledy a také prejizdim první kamenný viadukt Sabadin, viadukt je krásný a výhled do krajiny, který poskytuje také.
O několik stovek metrů dál najdu vedle cesty úžasnou dřevěnou budku, tak akorát do ní zaparkovat kolo a lehnout si do ní. Rozhodnu se že pojedu ještě dva kilometry dál a porovnání to s ním vyhlédnutým místem. Místo je malá sranda rozhledna u které je jaký altán s rychlým občerstvením, ten vypadá opuštěný. 6 velkých sloupu k zavěšení a na jedné straně velký krb, uprostřed dlouhý a široký mramorový stůl. Ve zdi dokonce zásuvka, ale bez proudu. V každém rohu kamera, a cedule s upozorněním na monitorovány a soukromý objekt. Kamery se zdají nefunkční, ale i kdyby byli nikam jinam už nejdu. Počínaje dnešním večerem, následují 4 dny (v lepším případě) má pršet a já chci poradny přístřešek. Je odtud i krásný výhled na městečko Motovum, které se tyčí na vysokém kopci. K večeři udělám kotel instantní bramborové kaše se salámem, mám co dělat abych vše snědl. Už za tmy, těsně než jdu spát tu zástavý malé auto s majitelem pozemku, nad očekávání ho nejvíc zajímá jestli jsem v pořádku a akorát mě poprosí abych si odvezl všechny odpadky. Chvíli píšu, potom jdu spát. Motovum v noci krásně svítí.
Ujeto 84 km, nastoupáno 848 m.
