11.6. 2018, 10. den - Tangermünde.

Desátý den. Kdyby mě nepřišel v devet hodin vzbudit pan domácí, možná bych spal celý den. Po snídani, která se skládala z vajíček na hniličko, chlebem s domácí marmeládou (z třešní a borůvek z krásné zahrádky) a skvělé kávy, jsem se zabalil, objal paní Siegrid, která mi nabalila balíček se svačinou a pro štěstí mi dala Shivovo oko z jejího milovaného Egypta. Pan Gerd, který moc rád jezdí na kole, mě vyprovodíl směrem Jerichow. S panem Gerdem jsem se rozloučil někde u vesnice Ferchland. Loučení s těmito úžasnými a energickými lidmi bylo emotivní a nikdy na naše setkání nezapomenu. Cítil jsem se u nich jako u prarodičů na prázdninách.

Někde po cestě do Jerichowa jsem potkal farmu u které stál hezký malý srub, s cedulí která lákala na čerstvé mléko. Dostal jsem na něj hroznou chuť a jal se nějaké koupit. Uvnitř dva moderní nablýskané automaty, v jednom lahve různých velikostí, tvarů, dokonce i s vanilkovou nebo kakaovou sypkou směsí a i nádobka s müsli. Druhý automat měl jen dvířka, dotykovou obrazovku ve třech jazycích a slot na bankovky a mince. Za 1€ jsem si natočil litr mléka (druhé euro bylo za plastovou láhev), které jsem z poloviny na místě vypil. Mléko bylo skvělé a já už se těšíl jak si k snídani udělám rýžovou kaši s čokoládou.

Jerychow je vesnice kde kromě překrásného kláštera nic jiného není. Zaujal mě natolik, že jsem si zaplatit vstup a i poplatek za focení. I kdyz Jerychowsky klášter nedosahoval krásy toho z Magdeburgu, měl i tak úžasnou atmosféru. Následovala cesta do zhruba 15 km vzdáleného města Tangermünde.

O Tangermünde jsem slyšel od hodně lidí že je to krásné město. Už zdálky vypadalo velmi zajímavě, nad město tyčí několik červených věží. Rozhodně jsem ale nečekal že město bude až TAK krásné. Je to jako by jste vjeli do středověké pohádky, ale bez kýčovité přepálenosti a turistických kokotin. Celé historické centrum města nemělo smysl schovávat telefon nebo sedat na kolo, na každém kroku je buď nějaká budova, zákoutí, nebo pohled který za to stojí vyfotit. Zatím nejhezčí město co jsem v Německu viděl a rozhodně doporučuji všem, jestli budete mít cestu okolo, určitě se tu zastavte.

Z Tangermünde jsem se vydal podél levého břehu po Elberagweg. Cesta se od Labe dost vzdalovala ale alespoň jsem potkal alej třešní které jsme si nabral do sklenice s vidinou ranní rýžové kaše s čokoládou a třešněmi. Při česání třešní jsem pořád jakoby cítil plyn. Po nasednutím na kolo a ujetí pár metrů se na protější straně cesty ukázal mrtvý jezevec v oblaku much. Takhle blízko jsem jezevce ještě neviděl, byl velký jako menší prase a dle stavu jeho hlavy mu ji přejelo auto. Jsem rád že jsem tohle věčně špatně naladěné zvířátko nepotkal zaživa.

Když jsem si tak jel, uvědomil jsem si že čokoláda a třešně k oslazení rýžové kaši asi stačit nebudou a že poslední zbytek cukru jsem zdělal přes čtyřmi dny. Takový med by bodnul, ale na obchody bylo už pozdě a stejně žádné po cestě nebyli. Kilometr nebo dva na to, jsem projížděl kolem menšího statku a hle. Na stěně visí malá vitrínka v které jsou vyskládané sklenice s medem a malá kasička. Nadšeně jsem si jednu sklenici vzal (ano, samozřejmě že jsem zaplatil) a těšil se na snídani.

Elberagweg mě vedla zpět k Labi, na tachometru 80 km a sedm hodin večer, tak jsem si říkal že je čas najít vhodné místo k táboření. Projíždím vesnicí Schwarzholz plnou celkem honosných dřevěných domů. U stolu jednoho domu seděla skupina 5 žen a holčičky asi ve věku 9 let, která jako by z oka vypadla Pipi dlouhé punčoše. Zastavil jsem, že poprosím o vodu a nastalo toto:

Pozdravil jsem s omluvou že je ruším při jídle a jestli bych nemohl dostat trochu vody, přišla sympatická paní domu a otevřela mi branku ať jdu dál. Když se vracela s vodou, řekla že je zrovna čas večeře a jestli jsem hladový? Odpověděl jsem že jsem ještě nevečeřel a že hladový jsem. Kultivovaná dáma řekla že jsem jejím hostem a pozvala mě do jejich dámského klubu. Než jsem se stačil posadit zeptala se mně kde dnes hodlám spát? Po pravdě jsem odpověděl že místo k táboření si teprve budu hledat. Na to paní domu pokynula k rozlehlému, anglickému trávníku a řekla ať si vyberu místo které se mi líbi.

Tak tu tak ležím, umýtý, najedený, napojený růžovým vínem. Při psaní chroupu solené preclíčky (které jsem dostal na dobrou noc), poslouchám napínavý zápas dvou lišek z nedalekého lesa a přemýšlím o věci která se mi honí hlavou celý den...

Je to má oblíbená pasáž z knihy od manželů Hervéových. Je to pasáž kde se píše o tom že při podobných setkáních s cizinci které jste v životě neviděli a u kterých víte že za jeden, nebo dva dny už je možná ani nikdy neuvidíte, se bez nejmenších problémů jeden druhému otevřete. Bez zdráhání se řekněte svůj názor a bavíte se o věcech o kterých by jste se nebavili ani s vašimi nejlepšími přáteli, protože víte že ten člověk za jeden nebo dva dny z vašeho života zmizí. Jenže díky této naprosté otevřenosti, máte za ten jeden nebo dva dny pocit, že dotyčného člověka znáte mnoho let, neřkuli celý život. O to těžší je pak loučení, ale to je další věc na které si při svém cestování musím zvyknout.