Den jedenáctý. Po probuzení starého ovčáckého psa paní Britty a po skvělé snídani, litru kávy jsem se rozloučil s úžasnou paní Brittou, psem, ovcemi, a jako správný Havlista a sluníčkář vyrazil do Havelbergu, který leží u řeky Havel.
.jpg)
O Havelbergu lidí říkali že je podobný Tangermünde. Ňo... možná... někde... třeba kousek jedné ulice... Hele asi ne, až na pár domu. Městečko mě moc nezaujalo až na kostel a klášter, který stojí na vrcholu kopce který je asi nejvyšší v okruhu 300 km. Kvůli kostelu jsem tedy zatnul svaly a zdolal oněch závratných 20 metrů převýšení. Krásný kostel a klášter je z 12. století a nejvíc mě zaujaly krásné vitráže z 15. století a varhany z 18. století, na které zrovna varhaník cvičil. Atmosféra jako řemen.
Od rána bylo překvapivě chladno a pod mrakem, což byla příjemná změna. Od Havelbergu začal silné foukat protivítr a obávám se, že mě bude doprovázet až do Cuxhavenu. Napnul jsem tedy znovu svaly a razil si cestu větrem závratných 15 km/h.
Cesta mi dávala dost zabrat a od rána cítím únavu. Okolo čtvrté jsem dorazil do docela sympatického městečka Wittenberge. Zašel jsem si na výborný kebab, ve večerce arabského obchodníka koupil jeden brambor (který měl dobrých půl kila), jednu cibuli a mladý česnek. Klobaska kterou jsem dostal v balíčku od paní Siegrid, už chtěla sníst, tak jsem se rozhodl, že si k večeři udělám buřtguláš.
Od rána jsem si říkal že dám alespoň 80 km, nakonec jsem je dal jen tak tak. Posledních 30 km vedlo po hřebenu protipovodňové bariéry při silném protivětru, který šíleně vysiloval. Vodu jsem jsem nabral v jedné vesnici, ve které postarší dáma omývála hadicí z auta slepičí trus. Zastavil jsem, udělal psí oči a nastavil láhev, paní se smála na celé kolo a s radostí mi natočila. Místo na spaní jsem si vybral u jednoho turistického přístřešku, u kterého jsem chvili přemýšlel že se vyspím přímo na stole, ale pro spaní v tomhle vichru raději zvolím stan, pro který jsem našel pohodlné místo, přímo pod zábranou. Překvapení pro mě bylo, když jsem našel břeh posetý zbytky krabů. Při očistě v Labi jsem zjistil že už není tak čisté jak na horním toku. V přístřešku jsem rozbalil po celém stole svou polní kuchyni a jal se vařit brgul. Při krájení cibule přijel místní postarší muz na kole, chvíli na to jeho kamarád na krásně zrenovované Čezetě 30. (doma má prý ještě jednu 30 a 20) Pochválil jsem Čezetu, oni pochválili moji kuchyni a vaření. Komunikovali jsme pomocí těch pár německých slov co jsem se tu naučil a posunků. Co jsem tak pochopil, v přístřešku se stáří pánové schází každý den. Po hodině jsem dojedl svojí večeři, dopil svůj heřmánkový čaj, pánové dokouřili poslední cigarety, popřáli mi šťastnou cestu a všichni jsem šli svou cestou. Já tedy až potom, co jsem po sobě uklidil ten chlív v přístřešku.
