Vstávám v osm hodin a připadám si jako po opileckém tahu. Jet-lag se hlásí o slovo. Snídaně v ceně pokoje byla v podobě švédského stolu, takže jsem si naložil hromadu jídla a ještě jsem si byl přidat... dvakrát.
V pokoji sebou praštím na postel, spal bych s chutí dál. Aktivuji si datovou SIMku. Po té co vyplním jméno, národnost, číslo pasu, třikrát se zatočím a obětuji krev temným shintô, se mi ji konečně podaří rozběhnout.Dopíšu včerejšek, posbírám věci, odevzdám klíč a vyrážím na cestu směr Tokyo.
V Japonsku je legální jezdit na kole po chodnících, čehož ve městě využívám pokud je chodník dost široký. Silnice jsou velmi úzké, za to v perfektním stavu. Malinká japonská autíčka jsou všeobecně známá. Co mě ale zarazilo byla jejich nízká hlučnost. Nevím jestli je to díky silnicím nebo pneu, ale i auta na spalovací motor jsou tu velmi tichá. Krajnice tu občas jsou a občas ne. Chování řidičů vůči mě je velmi dobré, asi jako v Německu.
Ve známé samoobsluze 7 ELEVEN, jsem si poprvé vyzkoušel japonské balené jídlo. To mi prodavačka rovnou ohřála v mikrovlnce. Před krámkem sedám na obrubník a pustím se do malého bentô. Rýže, nakládaný zázvor, 2+2 kousky smaženého kuřecího a vepřového masa. Bylo to super a stálo to necelých 80 Kč, pojď mi!Schání se po plynové kartuši k mému vařiči. Ty tu překvapivě prodávají v každém obchodě, nepřekvapivě s jiným ventilem než potřebuji. Adaptér z evropské na japonskou zásuvku jsem také nesehnal a tak jsem koupil USB zásuvku s dvěma porty. Cesta se vlní nahoru a dolu. Je dusné vedro a okolní lesy vypadají a zní spíš jako džungle. Občas se tu vyskytne nějaká ta palma. Podél cest občas rostou mandarinky a kaki. Bohužel mimo dosah. Všude jsou krásná rýžová políčka. Nikdy jsem netušil jak hezky voní, lehce připomínají zelený čaj.
Výšlap na malé silničce podél hory. Protivítr ke mě žene dešťové mraky. Po mírném sjezdu se mi otevře nádherný výhled do údolí na pozadí ostrých hor. U nedalekého odpočívadla s nápojovými automaty mě osloví muž, ale neumí ani zbla anglicky, chápu ale že se ptá kde budu spát. Vytočí číslo a předá mi ženu která anglicky trochu mluví. Ptá se jestli nepotřebují pomoc s hledáním hotelu a jestli jsem v pořádku, ujistím ji že ano a že budu hledat nocleh, zhruba za 20 km. Poděkuji a s oběma se rozloučím.
Sjedu do údolí a u jedné hlavní ulice zastavím pro snídani ve Family Mart (7 ELEVEN v bledě modré) kde potkám Evropanku Janette. Je že mě dost vykulená, koupí mi pití a dá mi své číslo pro případ že bych potřeboval pomoc, nebo něco přeložit. 
Jedu dál.
Hopla... překvápko, stmívá se už v šest. Což mi nedošlo, že už je tolik hodin. Sakra, kdybych to věděl poprosil bych o přenocování Janette, alespoň že mám tu snídani.
Dneska se koupat nebudu, budu rád když nejdu flek pro stan.
Nocoviště jsem našel u starého a zarostlého ohybu silnice kde byl malý hájek s kyprou a rovnou půdou.
Jedná se o dost uzavřené údolí, je tu nulový signál a hotové tropické počasí. Vlhko, horko, roje malých komárů a pláč cikád.
Jedu dál.
Hopla... překvápko, stmívá se už v šest. Což mi nedošlo, že už je tolik hodin. Sakra, kdybych to věděl poprosil bych o přenocování Janette, alespoň že mám tu snídani.
Dneska se koupat nebudu, budu rád když nejdu flek pro stan.
Nocoviště jsem našel u starého a zarostlého ohybu silnice kde byl malý hájek s kyprou a rovnou půdou.
Jedná se o dost uzavřené údolí, je tu nulový signál a hotové tropické počasí. Vlhko, horko, roje malých komárů a pláč cikád.
Je už naprostá tma. Rychle postavím stan a uvnitř si připravím večeři. Sendviče s taveným sýrem a zeleninou. Japonský chleba je drahý, sladký a toustového typu. Musím sehnat tu plynovou kartuši, abych mohl jíst rýži na milión způsobů. Sepíšu dnešní den a jdu spát. Budík nastavují na pátou ráno.
Najeto 60km
