Vstávám v pul sedmé aniž bych vůbec věděl že zvonil budík. Od půlnoci pršelo a já měl šílené sny jak se budím ve stanu plném vody a bláta.
Déšť na chvíli ustal, rychle jsem se sbalil, posnídal cereálie, oblékl nepromokavé pončo protože zase prší a vyrazím na cestu.
Na odpočívadle přede mnou zastaví Japonec a naznačí aby také zastavil. Vytáhne mi zpod brašny větev kterou vláčím za sebou a které jsem si nevšiml. Rozloučí se a odjede.
O deset kilometrů později mě veselý majitel benzínky obdaruje sušenkami a z nějakého důvodu i balením ubrousků.
Začínají se objevovat tunely. Ten první byl krátký, ale bez chodníku. Celkem strašidelná zkušenost. Ostatní už byli delší, ale s chodníky, takže to už takové vzrůšo nebylo.
O deset kilometrů později mě veselý majitel benzínky obdaruje sušenkami a z nějakého důvodu i balením ubrousků.
Začínají se objevovat tunely. Ten první byl krátký, ale bez chodníku. Celkem strašidelná zkušenost. Ostatní už byli delší, ale s chodníky, takže to už takové vzrůšo nebylo.
Po 30 km zastavují u turistického odpočívadla s krámkem a řadou automatů. Koupím ledovou kávu. Opravdu černá a neslazená káva v plechovce! Tohle chci aby bylo normální i u nás. U zastřešeného sezení je i zásuvka, sice nabíjet moc nepotřebuji, ale proč toho nevyužít.
Poobědvám, vytáhnu fotky z foťáku, čekaní až se přežene obzvlášť silná průtrž si krátím psaním deníku. V poledne pokračují v cestě.
Poobědvám, vytáhnu fotky z foťáku, čekaní až se přežene obzvlášť silná průtrž si krátím psaním deníku. V poledne pokračují v cestě.
Záhy zjistím že si už dobrých 5 km zajíždím z vyznačené trasy. Zamířím tedy znova na sever. Cesta vede většinou malými městečky. Vidím mnoho krásných domů v tradičním stylu s krásné upraveným okolím. Celý den je to samá silná přeháňka. Moje nové nepromokavé turistické boty vydrželi nepromoknout něco málo přes hodinu. Za to pončo se osvědčilo, sice jsem zapařený ale jinak v suchu. Na trip si už nic jiného brát nebudu.
Jedu podél lánu rýžových polí na pozadí krásných kopců, přes které se převalují oblaka páry.
Zastavím se ve větších potravinách a nakoupím dva balíčky uvařených udon nudlí, pytlík tekutého vývaru, tofu a nějaký ten garnish. Večeře bude stát za to a je mi úplně jedno že to smíchám za studena. I když pořád prší cestu si užívám a jsem fakt rád že tu jsem. Mám obavu jen z blížícího se tajfunu, který mám v zádech.
Přijel jsem do městečka Tsuno a projíždím okolo obchodu který nápadně připomíná OBI, hmm tady by mohli mít plynovou kartuši na můj vařič. Obchod je spíš taková zběsilá všehochuť, zeptám se prodavačky na "gasu bombe" ukazujíc při tom koncovku svého vařiče. Zavolá mi kolegu a ten mě ochotně zavede k plynovým bombám. Bohové buďte pochválení, mám konečně na čem vařit!
Přijel jsem do městečka Tsuno a projíždím okolo obchodu který nápadně připomíná OBI, hmm tady by mohli mít plynovou kartuši na můj vařič. Obchod je spíš taková zběsilá všehochuť, zeptám se prodavačky na "gasu bombe" ukazujíc při tom koncovku svého vařiče. Zavolá mi kolegu a ten mě ochotně zavede k plynovým bombám. Bohové buďte pochválení, mám konečně na čem vařit!
Je už pět hodin, za hodinu bude tma a od moře se sem ženou zlověstné mračna.
Projíždím okolo Michi no Eki neboli "Road Station", tak se jmenuje ona síť turistických infocenter u kterého jsem dnes už jednou stavěl. Sednu si pod střechu abych se schoval před obzvlášť silnou průtrží a Googlím něco o tomhle místě. Zjistím že okolí Michi no Eki se běžně využívá pro kempování a v některé mají místnost otevřenou 24/7 a v té se dá také přenocovat. A to je zrovna tento případ. Super, mám vyřešené spaní. Později jsem zjistil že ze všech cca 300 Michi no Eki se jen v pár dá podobně pohodlně přenocovat. Takže už toho večera se ukázalo jako velké štěstí, že jsem narazil zrovna na toto. Silná průtrž mračen už totiž vůbec neustávala a navíc jí začal doplňovat silný vítr.
Projíždím okolo Michi no Eki neboli "Road Station", tak se jmenuje ona síť turistických infocenter u kterého jsem dnes už jednou stavěl. Sednu si pod střechu abych se schoval před obzvlášť silnou průtrží a Googlím něco o tomhle místě. Zjistím že okolí Michi no Eki se běžně využívá pro kempování a v některé mají místnost otevřenou 24/7 a v té se dá také přenocovat. A to je zrovna tento případ. Super, mám vyřešené spaní. Později jsem zjistil že ze všech cca 300 Michi no Eki se jen v pár dá podobně pohodlně přenocovat. Takže už toho večera se ukázalo jako velké štěstí, že jsem narazil zrovna na toto. Silná průtrž mračen už totiž vůbec neustávala a navíc jí začal doplňovat silný vítr.
Venku si ještě stačím uvařít nudle s tofu které si sním uvnitř. Je tu hezká místnost se stoly, výklenkem s tatami a televizí která hraje dost nahlas a nápisem že se nesmí ztlumit, kvůli důležitým zprávám.
Zavřu se na záchodu pro invalidy kde se opláchnu v umyvadle a vyperu si.
Ulehnu do spacáku na tatami, dopíšu dnešní den, přes oči si zavážu šátek, do uší narvu sluchátka a jdu spát.
Zavřu se na záchodu pro invalidy kde se opláchnu v umyvadle a vyperu si.
Ulehnu do spacáku na tatami, dopíšu dnešní den, přes oči si zavážu šátek, do uší narvu sluchátka a jdu spát.
Najeto 85 km.
