10.10. 2018 Den 13. - Yaotomi

Vstávám v šest. Spal jsem jako zabitý, šumění moře umí člověka pěkně uspat. K snídani uvařím rýží s kůrou z yuzu a dochutím banány. Dopisuji včerejšek. Vyjíždím v devět.

Projíždím rozsáhlou farmářskou oblastí kde nepěstují nic jiného než zelí. Zelí kam se podíváš. Už vím jak to vypadá na Zeměplošských Stoských plání. Budu si muset zjistit kdy tu začíná zima a jak tu vypadá. Zdá se že farmáři sklízejí a hned sázejí tu samou plodinu.
Sleduji hlavní silnici která mě zavede ke krásnému skalnatému pobřeží lemované borovicemi a poté zase zpět do městské zástavby.

Zastavují na dopolední lednovou kávu v Michi no Eki. V místní pekárně si k ní koupím meronpan a smažený koblížek určitě plněný sladkými fazolemi. Plněný byl masem na kari a vejcem. I když byl moc dobrý, nebylo to přesně co jsem si ke kávě představoval. Zkusil jsem to znovu a vybral si z jiné ošatky s koblížky a ten už byl opravdu plněný sladkými fazolemi.

Konečně jsem dorazil ke svatyni Yaotomi která se nachází na malém ostrůvku u města Gemagori. Kvůli tomuhle místu jsem si zajel dobrých 30 km, tak jsem doufal že to bude lepší než Geku.
Na ostrov vede krásný most. Svatyně samotná je docela stísněný, ale až snový prostor jehož atmosféru je dost těžké zachytit na fotkách. Poklonil jsem se u svatyní a obětoval nějaké drobné. Jen tak pro dobrou Karmu... nebo Sv. Kryštofa... nebo tak nějak. Od svatyně vedla úzká cestička až na skaliska. Skaliska byla po odlivu plná mušlí a vzniklé tůňky plné raků poustevníků. Po skaliskách jsem ostrov pohodlně obešel kolem dokola. Tahle zajížďka stála za to. Svatyně je skutečně magickým místem.

Mířím k vyhlédnutému Michi no Eki ke kterému je to přes 30 km. Ještě se zastavím na velice pozdní oběd na můj oblíbený katsudon. Začalo silně pršet, do setmění dvě a půl hodiny, 30 km před sebou skrz město. Tohle bude tak tak.
Nemám rád jízdu skrz města když pospíchám, zvlášť tady v Japonsku kdy není problém stát na semaforech klidně i 3 minuty, to bývá docela utrpení. Z deště mám zase mokro v botách a to jsem si dopoledne liboval, že mi už pořádně uschly.
Pár km před cílem zastavím na rychlý nákup do supermarketu. Když vyjdu ven, je celá obloha zatažená nízkými mraky a rozzářená do ruda. Tohle jsem ještě neviděl. Zapadající slunce asi nějak osvětlilo příkrov dešťových mračen či co? Tohle je fakt cool.

Do Michi no Eki dorazím už za tmy. Super místo s luxusními záchodky, zastřešené podloubí s trámy akorát pro hammaku, velkým obchodem a stánkem s nějakým jídlem.
U veselé prodavačky ze stánku si koupím gehemochi, rýžová hnětka, plácnutá na dřívko, obalená v sladké sójové omáčce a ogrilovaná. Zapovídá se se mnou starší pán z karavanu, který umí slušně anglicky a který mě nakonec obdaruje jablkem z místního obchodu. Pár minut na to mě paní z jednoho auta obdaruje ručníkem. Asi vypadám opravdu zmokle. Umyji se a vyperu si na záchodech, vařím kararaisu k večeři. Paní ze stánku s gohemochi právě zavírá a dá mi další porci co jí zbyla. Po večeři si na trávení udělám mátový čaj. Jsem slušně přežraný a unavený. Psaní nechám zase na ráno.
Natáhnu hammaku mezi trámy a jdu spát.

Najeto 96 km