Pan se jmenuje Masahisa a vlastní firmu která staví a prodává karavany. Je mu 71 let a stále firmu vede. Veselý a vitální pan, v malíčkem skromném karavanu o velikosti dodávky, o kterém říká že ho má rád protože se dobře řídí. Vypráví mi i o své ženě z Filipín a i o Filipínách ve kterých několik let žil. Dal jsem mu po dvou verzatilkách pro něj a jeho ženu.
Sbalím si většinu věcí a při snídani ještě hodinu píšu. Postupně si se mnou popovídat další tři lidé. Jeden z nich byl zaměstnanec z Michi no Eki mluvil dost dobře anglicky, vyprávěl mi o svém šíleném cyklotripu z Tokia až sem. 300 km dal během 23 hodin a to najednou beze spánku. Překvapivě prý už něco podobného nikdy neudělá. Těsně před odjezdem mě jeden z chlapíků, který tu v autě také přenocoval, obdaroval dvěma domácími onigiri.
Dopsáno, dobaleno v devět odjezd. Cítím na sobě že si potřebují trochu odpočinout a tak jsem se rozhodl že už se nebudu moc honit. Čas mám dobrý a když do Tokia dorazím v pondělí místo v neděli, tak se taky prd stane.
Projíždím malebnými vesničkami mezi kopci a rýžovými poli. Uzavřená silnice, podle mapy si budu muset zajet dobrých 5 km a to ještě přes dva kopce. Rozhodnu se nehledět uzavírky a zjistím že je to kvůli sesuvu půdy po včerejším slejváku, uprostřed silnice si sedí balvan velký jako tele. Nicméně pro mě není problém překážku objet. Pro změnu jsem nechal mapy.cz vypočítat trasu pro kola a ne pro auta. Díky tomu je trasa kratší a vede po menších silnicích. To ale také způsobilo že mě mapy pěkně vyšplouchly když mě nejdřív navedly do prudkého kopce a po pár kilometrech pocení se mě poslali na úzkou, zarostlou a strmou pěšinu. Zase přepnu na výpočet pro auta, otočím to, sjedu si to co jsem 15 minut šlapal, a vezmu to po hlavní.
Cedule mě upozornila že jedu okolo jeskynního komplexu Ryugashi. Když už jsem tu tak by byla škoda se dovnitř nepodívat. V jeskyních jsem byl naposled jako malý. Stalaktity, stalakmity, stalagnáty, netopýři, 30 metrový vodopád a to vše podkresleno hudbou jak z Minecraftu. Docela jsem si to užil, hlavně výstavu zkamenělin nalezených v jeskyních.
Poobědvám v sámošce udon a vjíždím zpět do města. Volím spíš boční ulice a silnici podél předměstí, takže je to celkem příjemná cesta. Zítra mi končí platnost japonské SIM karty a tak se poohlížím po nové. Obešel jsem asi 5 různých operátorů. V jedné pobočce mi řekli že zrovna nemají a tak mě poslali do druhé, kde se tvářili jako že o předplacené kartě v životě neslyšeli. Kašlu na to a když tak budu holt závislý na WiFi. Už jsou čtyři hodiny a mám to posledních 10 km k vyhlédnutému parku. Po cestě nakoupím v supermarketu, posvačím onigiri a banány. Koukám kam vyhodit slupku od banánu, vypadá to že koš na směsný odpad tu nemají. Zeptám se tedy ženy co zrovna třídí odpad, kam že slupku můžu vyhodit a ta se jen usměje, z tašky vytáhne igelitkou a naznačí, abych do ní slupku vhodil. Tu pak schová zase do tašky.
Japonci a Angličtina je docela veselé téma. Anglicky se tu domluvíte jen ve velkých městech, případně na místech kde se předpokládá vyšší koncentrace turistů. Jinak si tu s Angličtinou neškrtnete. Přitom všichni Japonci se Angličtinu učí od základní školy, problém ale je že jejich výuka je poměrně pasivní, takže většina Japonců umí obstojně Anglicky číst a psát, ale nemluví... a když mluví tak s japonskou výslovností kdy hláskují a "L" nahrazují "R". Upřímně, člověk očekává a chápe když babička v malé vesničce neumí zbla anglicky... ale když ve městě o velikosti Brna, zajdete na pobočku největšího operátora v Japonsku a mladý manager Vám nerozumí, že potřebujete "Prepaid data simcard"... z toho už jednomu začne cukat oko.
Park ke kterému jsem měl namířeno sousedí s velkým sportovním centem. To mi okamžitě vnuklo myšlenku, že by si tam šlo dát sprchu. Všude je plno děti a tak se zeptám na informacích jestli se tu můžu osprchovat, prý jo a prý na druhém konci budovy. Hledám, nenacházím a nerad bych vlezl někam do dětské převlékárny. Zeptám se raději jednoho muže se sportovní taškou kde jsou sprchy a ten ochotně a ukáže směr. Šatny jsem našel, jen jsem nejdřív vlezl do dámských, naštěstí jsem si to uvědomil dost brzy, než abych způsobil nějaký poprask.
Malé, stísněné sprchy, ale posloužili náramně.
Malé, stísněné sprchy, ale posloužili náramně.
Na mapě areálu jsem si našel jeden altánek co stojí bokem, u něj hned pítko a záchodky. Nádhera, jak v hotelu. Uvařím si rýží, trochu sypání, nakládaných řas a plnohodnotný jídlo je na světě. Zavěsím hammaku, chvíli píšu a v devět jdu spát.
Najeto 76 km
