1.10. 2018 Den 4. - Jednou dole, jednou nahoře

Vstávám v sedm a podle toho jak tvrdě jsem spal, mám už po jet-lagu. Posnídám, zabalím a rozloučím se jak se starým poutníkem, tak i s milým personálem obchodu, kteří zrovna přišli do práce.

Je naprosto krásné počasí a svěží vzduch. Zjišťuji že nefunguje dobíjení telefonu z dynama. Že by se do trafa dostala při tajfunu voda? Divný... myslel jsem si větší sprchu dostává, když jedu v dešti. Tohle je přesně důvod proč jsou elektrokola pro bicycle touring úplně k prdu, elektronika se prostě vysírá a blbě se opravuje.

Silnice se mírně vlní nahoru a dolů, všude jsou vidět následky včerejšího tajfunu. Obzvlášť chodníky bývají plné spadaných větví, často zastavuji a větve odtahuji z cesty. V jednu chvíli jsem o jednu takovou větev, schovanou v neškodném trsu trávy, zavadím pravou přední brašnou. To bych ještě ustál, ale při vyrovnávání pádu mi přední kolo sjelo po obrubníků a to už jsem šel rovnou na hubu, hned vedle mrtvého netopýra.
Výsledek: Silniční lišej na dlaních a skoro od zápěstí až k rameni, naražené žebro, podruhé utržené ucho brašny (Poprvé se tak stalo 3. den mé evropské pouti.), povolená brzdová páka a pěkně blbá nálada. Vydenzifikuji lišeje, spravím brašnou, nedotáhnu brzdovou páku (Protože dlouhý inbus jsem nechal doma) a nepřestávám si nadávat.

První výhled na tichý oceán.

Jedu podél krásného pobřeží plné palem a serfařů. Ty bláho poprvé v životě vidím tichý oceán, krása! Projíždím městem Kadogawa a zastavim se v obchodě pro dlouhý inbus abych dotáhl povolenou brzdovou páku. Na konci města si uvědomím že mám hrozný hlad a zrovna se nabídla malá restaurace. Místo bylo jen u velkého stolu v tradičním salonku. Krásné číšníci ukážu prstem v posledním menu, zeptá se mě jestli kuřecí nebo vepřové a porci velkou nebo malou. Vzal jsem vepřové... velikost porce je všem jasná.

Za chvilku se číšnice vrátila s vlhkým hadříkem abych si vyčistil silniční lišeje a po chvilce přinesla velké náplasti kterými mi lišej ošetřila. No né, za tohle ten pád docela stál. Ještě jsem ji měl poprosit aby mi zkontrolovala žebra. Co kdyby byla zlomená, že jo? :3
Místo toho mi přinesla podnos obložený úžasným žrádlem. Plátky vepřového s kousky tofu a hub v omáčce. Pikantní polévka. Nudlový salát s pickles. Salát z ředkve, cibule, salátu a s dresingem že sezamového oleje. Smažený závitek s řadou. Kuřecí tonkatsu a kotel rýže. Itadakimasu!

Napraný k prasknutí, ztěžka ale opět šťastný projíždím městem Nobeoka. Kde mě na jeho okraji uchvátí výhled na rýžová pole a hory. Opouštím pobřeží a vjíždím do širokého údolí. Cyklostezka se vede stranou od silnice a tak se po ní vydám, času mám v celku dost. Silnice a chodník mají jednotnou šedivou barvu, očividně tu bylo včera vše pod vodou. Přijedu do malé vesničky s hezkými domy na vysokých základech. Vzájemně se usmějeme a kyvneme na pozdrav s mladým chlapíkem, který před domem omývá své auto od bláta. Otočím to protože jsem si všiml tôri a schodů vedoucí do bambusového háje. Zajdu se podívat na svatyní. Chvíli se přehrávají v brašnách a zamykám, při čemž mě se zájmem pozorují dvě roztomilé holčičky, očividně dcerky onoho sympaťáka. Řekl jsem si proč ne a dál jsem každé po jedné verzatilce, které vozím jako exotický dárek z Čech. Moc se jim líbily, obvzlášť příhodně umístěné ořezávátko. Chlapík mi potom vyprávěl o záplavě kterou způsobil včerejší tajfun. Tam kde jsem stál byla voda do dvou metrů. Neskrýval jsem svůj obdiv jak je vše už uklizené a vyčištěné a že záplavy jsou znát jen na špinavé silnici. Chapisek se zasmál a jen prohlásil: "It's Japanese power!"
Zašel jsem se podívat na hezkou svatyňku o které mi řekli že je zasvěcena bohů očí. Když jsem se vrátil ke Pilgrimovi, staly u něj holčičky s igelitkou a z google translatoru mi pustily: "Here's some Japanese souvenirs". Dostal jsem dvě pivka, dne plechovky olejovek v tomatě a balení deseti párů jednorázových hůlek.

Přijel jsem do překrásného údolí s divokou řekou. Zde začíná Oita prefektura.
Příroda je jak z pohádky a když jsem ze silnice zahlédl sochu robota z města Laputa (Tenkū no Shiro, můj nejoblíbenější film od studia Ghibli) málem jsem se dojetím rozplakal. Robot tam nestal sám. Strom za ním byl obsypaný Kodama z Mononoke Hime a na rameni mu seděla ta liškoveverka z Kaze no tani no Naushika. Připadám si jak dětsko v Disneylandu.

Na cestě dál se setkám s japonským cyklotrempem Yamadou, který šlape až z Hokaida a končí v Miyazaki, je že mě totálně vykulený a náramně se směje. Uděláme si vzájemně selfie a každý jedeme svou cestou.
O pět kilometrů dál se setkám s japonským cyklotrempem Kazukim o kterém nevím odkud šlape ale míří do Nobeoka. Ten se moc nesměje, protože vypadá utahaný jako prase. Udělám si s ním selfie a každý si jedeme svou cestou.

Projedu asi pěti tunely, jeden byl dlouhý minimálně kilometr. Mírně stoupám vzhůru, řeka je čím dál tím divočejší a v jejím korytu jsou balvany velké jako dům.

V půl šesté dorazím do Michi no Eki. Můj dnešní cíl. U něj je hned kemp, ale je zavřený, což se mi docela hodí protože mám v plánu se tam vplížit. Nejdřív se chci najíst a počkat až bude tma. Zajdu do obchůdku, ale nabízejí jen nějaké lokální sladkosti a plyšového Totora. Začnu se venku připravovat na vaření. Kolemjdoucí starší prodavačka se mě zeptá, jestli tu budu přespávat. Říkám že ano, ale že kemp je zavřený. Odpoví ať počkám a odběhne. Přijde kuchař z restaurace a otevře mi roletu za mnou, kde je krásná místnost infocentra a opět s tatami. Ať se klidně vyspím tady. Po chvíli se i ona starší prodavačka zeptá, jestli mám co jíst a i když odpovím že ano, stejně mi přinese dvě velké onigir s takuanem a po ní kuchař přinese bochník chleba. Přeci jen to byl, moc krásný den.

...jen to psaní bych si měl víc rozložit do celého dne, už je zase datluju až do půlnoci.

Jo a na záchodě pod zrcadlem žije krásný gekon. S plesknutím vypadl ven, když jsem rozsvítil. Na fotku byl ale moc rychlý.

Najeto 80km