2.10. 2018 Den 5. - Na skok do Beppu

Vstávám v sedm a rád bych i dřív, ale ty tatami... to je věc.

Krásné a chladné ráno mi připomnělo že jsem v podstatě na horách. Uvařím zelený čaj s matcha a posnídám chléb s přezrálými banány. Jelikož chléb měl spíš blíž k vánočce, byla to velmi chutná kombinace. Ještě tak sehnat burákové máslo.

Před odjezdem zajdu za panem vedoucím, bych jemu a oné dámě předal verzatilky, jako poděkování. Paní v práci ještě nebyla, ale pán z ní měl radost a ještě se mně vyptával odkud a kam jedu. Rozloučím se a v devět hodin naberu směr Beppu.

Což znamená pořád nahoru. Po patnácti kilometrech bylo stoupání už jen nepatrné a já měl příležitost si vychutnat úžasné výhledy do údolí přes které mě vedly četné mosty. Následovalo asi šest tunelů, kdy nejdelší měřil něco přes kilometr a poté zasloužený sešup dolů. Jel jsem po cyklochodníku často zarůstajících plevelem. Na silnici byla uzavírka a provoz sveden do jednoho pruhu. Dělníci kteří hlídají bezpečnost mě veselé zdraví. Až na jednoho u konce který když mě uviděl, rychle začal utíkat po mém sm
ěru a při tom něco říkal do vysílačky. Zpomalil jsem a zeptal se jestli je vše v pořádku, dělník řekl abych počkal a stále klusal přede mnou, až do tunelu kde mi odsunul z prostředka chodníku pojízdný ukazatel. Člověk by ho nejraději objal.

Na brzký oběd a nákup zeleniny se zastavují v rodinném krámku na okraji městečka Bungo-ono. Ještě tepla smažená rýže + batáty přišli velmi vhod. Píšu a popíjím ledový zelený čaj z automatu. Ten je (stejně jako ledová káva) neslazený, což už nějaký ten rok vím, jen mi to připomnělo, jak bych něco takového chtěl i doma.

O dvacet kilometrů později jsem se zastavil na druhý oběd v Mekáči... jako jo... vím že je to skoro svatokrádež, ale kdysi mi někdo říkal že tu chutná o něco lépe, než u nás. Vykašlal jsem se na jejich cheeseburgera a šel do teriyaki burgera. Po jídle, musím říct že ten člověk je sprostý lhář, mekáč je tu stejný shit jako všude jinde.

Projíždím městem Ōita. První město které vypadá tak, jak si každý představuje města v Japonsku. Velké, hlučné, s širokými bulváry ut
opené v informačním smogu reklam a cedulí. Přibylo cyklistů a jako že hodně. Z města vyjedu po široké silnici přímo na pobřeží, vedle které vede široká cyklostezka na které se lidé prohánějí tam a zpět. Naskytuje se mi úžasný a panoramatický výhled na Beppu.

Beppu je známé hlavně jako lázeňské město plné onsenů. Já jsem z něj viděl jen hlavní ulici, která byla o něco rušnější, je zde plno turistů z celého světa. Mířil jsem hned do přístavů místních ferry, chci se ještě dnes dostat do Yawatahamy na Shikoku. Bezva, vyplouvá mi to za tři čtvrtě hodiny. Lístek koupím v celku bez obtíží a vyjde mě na ¥4100, zřízenec mě odvede na parkoviště kde mám počkat. Čekám, dělám si selfie s mojí lodí a vtom ke mě na kole přijede muž, euroamerického typu s šedivými vlasy. Jmenuje se Bill, býval učitelem angličtiny na místní univerzitě a teď si užívá důchodu. Vypráví mi o Japonsku a o Beppu. Nejzajímavější je že na místní univerzitě je zastoupeno 50% studentů z ciziny, což je nejvíce z celého Japonska, přičítá to tomu že město má hlavní příjem z turismu.

Rozloučíme se a já se po chvilce čekání nalodím. Velký rozdíl oproti Evropě, tam vás zřízenci při upínání kola maximálně křičí že vám to dlouho trvá, tady Pylgrima opřeli o zeď, obložili dekami aby se neodřel, kola zarazili špalky a perfektně připoutali popruhy. Mě zbylo jen stát opodál... and be cute.

Ferry je za tu cenu luxusně vybavený, v druhé třídě nejsou stolky ani židle, ale široká a pohodlná pódia kde kterých si můžete lehnout. Jelikož jsem měl hlad jako vlk, zašel jsem si do baru na udon nudle a vrátil se do lóže druhé třídy. Všiml jsem si euroamerického páru ke kterému jsem se přidal.
Páreček jsou Němci a jmenují se Alex a Jannett.
Cesta nám hezky ubývá, sdílíme své nadšení z Japonska a zážitky. Rozdělí se se mnou o jídlo kterého nakoupil velkou hromadu. V jednu chvíli vyběhneme na vrchní palubu aby jsme nafotili překrásný západ slunce nad Kyushu. Krásné se se mnou rozloučilo, jen co je pravda.

Do Yawatahamy dorazíme už za tmy v půl osmé. Rozloučím se s Alexem a Jannett. Utíkají na dva kilometry vzdálené nádraží, aby chytili vlak do Matsuyami a já se vydám hledat park kde bych zakempoval. Uvědomil jsem si že Japonska města jsou velmi málo osvětlená. U nás jsme zvyklí že nemáte skoro kousek stínu. Tady i na hlavních ulicích máte lampy velmi sporadicky a dál od centra klidně žádné. To potom prodejní automaty a 24 hodinové obchůdky svítí jako malé supernovy.

Park jsem našel hned před radnicí kde jsem využil příhodného dětského hřiště a ještě příhodnější pískoviště pro stavbu stanu. Tichý kout s pitnou vodou a hajzlíky 20 metrů daleko. Paráda. K večeři vypiji pivko, sním tři onigiri a rychle uteču do stanu před dotěrnými komáry.

Dopíšu druhou půlku dnešního dne, (protože tu první jsem chytře sepsal při obědě) a jdu do hajan.

Najeto 78 km