Jelikož celou noc pršelo, stoupl jsem přímo do louže která se vytvořila pod hammakou. Pršet nepřestává a je ukrutně chladno. Rychle uvařit horký čaj. Na pódiu se chystá nějaké velké haló. Sympatická dáma co se přišla schovat před deštěm do altánu, mi prozradila že se jedná o běžecký závod okolo jezera. Bohužel jeden z nejkrásnějších výhledů na Fuji nad jezerem Yamanaka se nekoná, Fuji a široké okolí je zahaleno v mracích. Po snídani přijde za mnou jiná veselá paní a obdaruje mě rýžovými sušenkami. Všichni jsou unešeni z informace ze jsem přijel až z Kagoshimi. Po celé ráno mi kapela hezky hraje známé fláky. Mám sbaleno, obléknu pončo a za zvuků melodie "Girl from Ipanema" odjíždím směr Tokyo.
Pár kilometrů do kopce až do výšky 1190 m.n.m., příjezd tunelem a skrz mračna na vrcholcích. Poté už jen víceméně 30 km z kopce po mokrých úzkých silnicích. Oblékám se a svlékám, podle toho jestli jedu do kopce nebo z kopce. Přijedu k silničnímu zátarasu a hlídače, který odklání dopravu, se ptám jestli můžu projet? Říká že auto neprojede, ale kolo že by mohlo. Tak to prubnu. Je deset a tak se zastavím na kávu z automatu, navíc začalo pršet a automat byl u příhodného přístřešku pro auta. Ve sloupu je zásuvka kde si dobíjím GoPro, ucucavám kávu a obdivuji úžasný příklad šíleného japonského tuningu.
Japonci a "tuning" je kapitola sama pro sebe. Japonci si moc rádi vytůní vše co jezdí a nemají při tom žádné zábrany. Takže na silnici potkáte křiklavé kamiony zářící chromem, obsypané žárovkami a s obrovskými nárazníky připomínající spíš radlici. Osobní auta tak nízko u silnice že by u nás v ČR nepřežili ani kilometr a dokonce i skůtry které vypadají jako by se zkřížili s americkým chopperem.Zátaras byl kvůli rozestavěnému tunelu, naštěstí okolo vedla silnice, prosmýknu se pár dalšími zábranami. Když projíždím okolo hlídače na druhé straně tak ten se jen směje a říká něco ve smyslu "i ty jeden uličníku".
Jsem dole z kopců, na kraji města Sagamihara, odtud začíná jedna velká magalopole prefektury Tokyo. Sundávám vrstvy a už mi zase stačí jen kalhoty a krátký rukáv.
Zajedu na skvělý rāmen a kousek dál si za ¥100 a 10 minut vysuším mokré oblečení v loundrymatu. Tahle jízda městem mě baví, je to tu jedna velká kolona kterou mě baví se proplétat. Pořádně do toho dupu a to až tak že ve tři hodiny odpoledne jsem na vyhlédnutému místě.
Nakoupím na večeři, snídani a bentō na teď. Po jídle Zajdu do vedlejšího sportovního centra a za ¥500 si zaplatím horké lázně. Po dopoledni stráveném v chladu a mokru není nic lepšího na celém světě.
Kolo je v Japonsku velmi oblíbený dopravní prostředek, obzvlášť ve městech je využíván napříč všemi generacemi. Nejpočetnější skupinou jsou ale, jak jim rád říkám, "mamabajky". Jedná se o velký cargobike s malými 20" koly, který je uzpůsobený k převozu matky, nákupu a nejlépe dvou malých potomků. Vetšinou jsou pouze s převody, ale s přibývajícími kopci přibývá i e-mamabajků.
Vyhlédnutý park nebyl tak dobrý a tak jsem se vydal hledat příhodnější místo. To jsem našel o dalších 10 km dál nedaleko Aoba Ward. Krásné a tiché místo na dětském hřišti pod starými duby.
Povečeřím velkou porci udon nudlí a strávím příjemný večer s YouTube. Na psaní nemám náladu, protože půlka dnešních zápisků se mi neuložila. Nechávám to na ráno.
Najeto 88 km
