Konečně se mi povedlo vstát v šest a to dokonce sám od sebe, minutu před ranní melodií která v Japonsku hraje z tlampačů každé ráno v šest. Někdy k ránu mě jen vzbudilo jak zastavilo auto, někdo vystoupil, vyfotil si moje tábořiště a zase odjel.
Dost fouká a vypadá to na déšť, takže stan sbalím co nejrychleji. K snídani čaj a sladké pečivo které nebylo nic jiného než plněné buchty, jako doma.
Vyjíždím v osm. Za městem je to stále mírně do kopce. Opět se kochám krásným zeleným údolí s vesničkou a kaskádovými rýžovými poli, které krásně kontrastují proti ocelově šedé obloze. Začne pršet. Oblékám pončo, projedu dva tunely a svištím dolů, pončo na mě vlaje jako na Supermanovi.
Po pár kilometrech zastavím v sámošce u silnice na kakao a abych zalepili pončo které se mi při rychlé jízdě třepotáním roztrhlo až k lopatkám. Čekal jsem že vydrží víc, mrcha.
Přijíždím do města Saijō a vygooglím si velký elektro obchod vzdálený necelé 4 km. Před obchodem si měním tričko z dlouhého rukávů na krátký. Kolemjdoucí stařeček je fascinován mou chlupatou hrudí. Pobavím ho, když mu řeknu že jsem evropský medvěd.
V obchodě konečně seženu napájecí kabel pro nabíječku baterií do foťáku a k tomu si vezmu ještě jeden malý USB kablík který použijí na opravu nabíjecího kabelu z dynama... Až budu mít chuť a čas.
Po nákupu zjistím že trasa na kterou mířím povede v podstatě pořád v zástavbě, až na kraj Shikoku, což je přesně to co jsme nechtěl. Navíc můj trip tu začíná připomínat závod a to taky nechci. Zamířím na jih z města.
Po cestě se míjím velkou Shintoistickou svatyni a tak se rozhodnu do ní podívat.
Svatyně se jmenuje Ishizushi, zatím byla největší co jsem tu viděl a z vrchu se naskytoval výhled na celé Saitō. Než jsem si prohlídl svatyní a okolí. Nechal jsem si v jedné budově dobít vše co dobít potřebovalo. Alespoň jsem zkusil nový kabel. Poobědval jsem kararaisu od večeře, dal si kávu z automatu a něco málo sepsal. Už jsem tu dobrou hodinu a je na čase zamířit do zamlžených hor.
V obchodě konečně seženu napájecí kabel pro nabíječku baterií do foťáku a k tomu si vezmu ještě jeden malý USB kablík který použijí na opravu nabíjecího kabelu z dynama... Až budu mít chuť a čas.Po nákupu zjistím že trasa na kterou mířím povede v podstatě pořád v zástavbě, až na kraj Shikoku, což je přesně to co jsme nechtěl. Navíc můj trip tu začíná připomínat závod a to taky nechci. Zamířím na jih z města.
Po cestě se míjím velkou Shintoistickou svatyni a tak se rozhodnu do ní podívat.
Svatyně se jmenuje Ishizushi, zatím byla největší co jsem tu viděl a z vrchu se naskytoval výhled na celé Saitō. Než jsem si prohlídl svatyní a okolí. Nechal jsem si v jedné budově dobít vše co dobít potřebovalo. Alespoň jsem zkusil nový kabel. Poobědval jsem kararaisu od večeře, dal si kávu z automatu a něco málo sepsal. Už jsem tu dobrou hodinu a je na čase zamířit do zamlžených hor.
Změna kurzu byl skvělý nápad. Projíždím krásnou a divokou přírodou po skvělé cestě s cyklochodníkem. Cesta vede pořád vzhůru a sleduje divokou řeku a azurovou vodou. Kolem silnice tekly většinou umělé vodopády a přes údolí vedly nové, ale také staré mosty. Dokonce i jeden lanový na který jsem se zašel podívat. Most využívají hlavně místní rybáři, podle vyšlapané cestičky k vodě na druhé straně mostu. Stará cesta vedoucí kamsi do neznáma byla už silné zarostlá.
Střídavě prší a sem tam tunel. Silnice je opět značená modrým pruhem, na něm a na okolních značkách bylo (kromě města vzdáleného 80 km) také Kanpuzan tunel. Hmm, to bude asi něco extra. Bylo. Na první pohled standardní tunel má na délku 5432 km a žádný chodník po kterém se dá jet. Zapnul jsem světla, obrnil se a nechal se pozřít tunelem. Jelo se pomalu jelikož silnice i v tunelu nepřestala stoupat. Naštěstí provoz byl minimální a většina aut jela proti mě a jsem rád že mě předjížděl jen jeden kamión. I tak to byl celkem zážitek. V tunelech i to nejmenší auto zní jako že se na Vás řítí vlak, kamión zase jako tornádo.
Poté už jen dva kilometry do Michi no Eki, který jsem si vyhlédl. Opět krásné místo a opět bez signálu. Alespoň nebudu vybíjet baterku. K jídlu opět kararaisu a polovinu uvařené rýže smíchám s banánem a dosladím zbytkem pomerančové marmelády. Ta bude k snídani. Nocoviště jsem si našel pod přístřeškem u místních stánků s občerstvením, než řešit spaní na úzkých lavicích, raději jsem mezi sloupy zavěsil hammaku. Myslím že u zvuků šumící řeky se mi bude moc hezky spát.
Najeto 72 km
