Vstávám v šest. Několikrát mě vzbudila průtrž mračen a kapky které mi do obličeje zavál poryv větru.
Kaluž vody půl metru od mě karimatky svědčila o mých skvělých výpočtech, když jsem večer odhadovat, kam si lehnout, kdyby začalo pršet a foukat ze všech stran.
Počasí se mění z minuty na minutu.
Přepadne mě vlna paniky protože jsem v opravdu velkém skluzu rozhodnu se dnes do toho pořádně šlápnout. Říkám si že v případě opravdu velkého skluzu, si cestu zkrátím vlakem, což s sebou nese jisté mrzení.
Počasí se mění z minuty na minutu.
Přepadne mě vlna paniky protože jsem v opravdu velkém skluzu rozhodnu se dnes do toho pořádně šlápnout. Říkám si že v případě opravdu velkého skluzu, si cestu zkrátím vlakem, což s sebou nese jisté mrzení.
V Japonsku totiž cestování vlakem společně s kolem, není tak jednoduché jako u nás v Evropě. Máte povinnost mít kolo řádně zabalené a to i v případě že máte kolo skládací. Už před pár dny jsem napsal Janette (kterou jsem potkal 1. den na Kyushu), ptal jsem se jí jestli by stačilo kolo zabalit do fólie. Janette napsala známým kteří pracují u železnice a ti řekli že fólie stačit nebude, je potřeba si koupit speciální fusak.
Mírné stoupání a poté co se svah srovná, silnice se zúží tak, že se na ní vejde sotva jedno auto. Následuje dech beroucí jízda po vrstevnici. Silnička se vlní podél skaliska nad hlubokým a divokým údolím. Dolů do divoké řeky to bude alespoň 100m. Aniž bych to čekal, narazil jsem na další místní turistické lákadlo, na sochu močícího chlapečka. Nikdy jsem nechápal tenhle fenomén, ale musím přiznat že tenhle si alespoň umí vyprat pěkný místo. Okolo sošky byli poházené drobné, tak jsem mu tam hodil 20 euro centů, zapomenutých v peněžence.
15 km pomalý sjezd za mohutného deště, v úzkých a prudkých zatáčkách. Zpátky v civilizaci a na hlavní silnici. Prší a do toho praží slunce, takže se dusím ve vlastní šťávě. Sundávám pončo, raději zmoknout než se upéct. Po půl hodině konečně přestává pršet a nastává legendární japonské dusno.
Přesně v poledne dávám oběd v restauraci u Michi no Eki. Skvělá mísa udon nudlí. Na to že je poledne mám už za sebou 60 km. To bych to do Tokushimi mohl stihnout a ještě dnes vzít ferry na Honshu.
Teploměr okolo kterého jsem projížděl ukazoval 31°C. Mraky ranních slejváků jsou ty tam a do mě nemilosrdně praží slunce. Moc nefouká a já cítím že se přehřívám. Co 5 km zastavují ve stínu a liji do sebe a na sebe litry vody.
Už jen 25 km městskou zástavbou a budu v přístavu. Zlomená podložka u středu vypadá, že už za chvíli vypadne. "No tak ty plastová mrcho ještě výdrž!"
Zastavuji v klimatizované sámošce abych se zchladil a dal si bento a vitamínovou vodu.
Už jen 25 km městskou zástavbou a budu v přístavu. Zlomená podložka u středu vypadá, že už za chvíli vypadne. "No tak ty plastová mrcho ještě výdrž!"
Zastavuji v klimatizované sámošce abych se zchladil a dal si bento a vitamínovou vodu.
Konečně Tokushima, potkám fancy cykloobchod a ptám se po fusaku na kolo do vlaku. Sympatický klučina který umí dobře anglicky se mnou projde půlku obchodu, zavolá známému, ale fusak takhle velký nemají. Využiji jeho angličtiny a optám se ho na pár věcí. I nějaké to klábosení bylo.
Dorazil jsem do přístavu v pět hodin, kde mi u přepážky vysvětlili že ferry nejede, protože tajfun.
Mám to já ale kliku. Naštěstí jde dost mimo působení tajfunu, takže spaní pod stanem se nemusím bát.
Nicméně zítra v poledne prý už ferry pojede, takže se alespoň podívám po městě.
Dorazil jsem do přístavu v pět hodin, kde mi u přepážky vysvětlili že ferry nejede, protože tajfun.Mám to já ale kliku. Naštěstí jde dost mimo působení tajfunu, takže spaní pod stanem se nemusím bát.
Nicméně zítra v poledne prý už ferry pojede, takže se alespoň podívám po městě.
Chce to něco k jídlu a pár kilometrů odtud je nákupní centrum AEON. Řeknu vám docela mazec, velké, hlučné a potraviny s drogerií tu v podstatě nemají hranice a kasy vypadají že jsou tu jen aby se neřeklo. Kromě snídaně a pár sladkostí se mi podařilo koupit i vak na kolo, bohužel aniž bych sundal přední kolo i s nosičem a blatníkem to asi nepůjde, ale alespoň o starost méně a můžu případnou časovou ztrátu dohnat vlakem. Navíc kvalitní vak stál o třetinu méně než v Čechii.
Místo na spaní jsem našel na dohled od nákupního centra. Živý plot tu od hlavní ulice odděloval pruh vysoké trávy, stromů a chodníků vedoucího podél nábřeží.Rušné ale v celku v pohodě místo, mám tu sezení (vypadá jako že dřeva, ale je to umě vymodelovaný beton), pítko a nedaleko hajzlíky skrz které je vidět (u umyvadel), takže provedu jen základní očistu a praní. Instantní večeře (I ty blbý instantní nudle tu chutnají dobře. Místo prášku v nich byl pytlík redukovaného vývaru.) Jako dezert meronpan s mlékem (mám pořád chuť na mléko, asi chybí vápník či co...) Místní malí komáři mi dávají do těla a tak rychle zalezu do stanu.
Jsem strašně unavený že ani nedokončím psaní, zítra na to bude dost času. Usínám něco po deváté. Se stanem lomcují poryvy větru. Ten 300 km vzdálený tajfun je znát.
Najeto 116 km
Pokud bych měl specifikovat opravdu typickou věc pro Japonsko, tak je to jak voní. Japonsko voní jasmínem. Tato oranžová kytička (Ano japonský jasmín je oranžový) roste totiž úplně všude a to hlavně na kraji silnic. Ve městech, v horách, podél rýžových polích a čajových plantáží. Všude je cítit jeho omamná, sladká vůně.
