Koupím si v automatu další s kávu, tentokrát horkou, jelikož venku je celkem chladno, vyzvednu na nádraží Pilgrima a posadím se v Ueno parku na lavičku abych sepsal včerejšek. Park je velmi prostorný, vzdušný a jako všechny v parky Tokiu, je to oáza klidu uprostřed rušného maso mlýnku velkoměsta.
Cesta ranní špičkou byla velká zábava. Brašny jsem nechal samozřejmě v hotelu a tak si užívám jízdu na Pilgrimovi který je teď lehký jako pírko. Po Tokyu se opravdu skvěle jezdí, myslím že dělat tu Messengera by mě opravdu bavilo.
Za půlhodinky jsem pod Tokyo Tower. Je ještě dost brzy a tak je tu jen velmi málo lidi. Koupím lístek na main deck a nechal se navést k výtahu pro cizince. To byl trochu awkward moment, protože v prostorném výtahu jsem byl jen já a sličná operátorka s rovnátky. Ta mě hypnotizovala pohledem a rovnátky v širokém úsměvu, za doprovodu epické elektro orchestrální hudby mi odříkala skvěle naučený text v angličtině o historii a technických faktech věže. Při zadunění akordu a halasného "ENJOY" z reproduktorů a operátorky, mě výtah vyplivnu uprostřed věže. Po tom co jsem se oklepal po tak intenzivním zážitku jsem se jal úžívat si nekonečného výhledu po Tokiu. Město co se táhne od obzoru k obzoru a já si až teď uvědomil jak opravdu velké Tokio je. Bohužel celkový dojem z věže mi kazila na můj vkus přílišná "pouťovitost", kterou jen umocňovali selfie koutky s půjčovnou helloweenských masek... protože blížící se helloween.
Mířím zpět do centra, mám hlad a tak zamířím do bočních uliček. Okamžitě objevím maličkou nudlárnu kde vaří dva veselí postarší chlapíci, jak Štaflík a Špagetka. Ten hubený na mě už ode dveří rovnou mluví anglicky, po skvělé míse soba a rýží se smaženou cibulí a krevetou, se mě vyptávají odkud a co já tady. Téměř nevěří že jsem přijel z Kagoshimi.
Zašel jsem se podívat na císařský palác (pěkná zeď, dovnitř nepouštěli) a palácové zahrady. Byl to užasný zelený kontrast oproti šedým výškovým budovám, rozlehlé zahrady s dokonale upravenými stromy, keři a trávou. Jsou dvě hodiny a já jsem se vydal do širokého okolí Ueno čtvrtě, obrážet místní cykloobchody, jestli by nepostrádali jednu kartónovou krabici na kolo a duhou menší na zbytek mých věcí.
Najít "menší" krabici nebyl takový problém, před obchody se jich váleli stohy a stačilo si jen vybrat. Ta od toaletního papíru se mi líbila nejvíc. Krabici na kolo jsem sehnal až na čtvrtý pokus ve velkém servisu, kde mi ještě dali vybrat z několika různých velikostí. Krabice naložím na Pilgrima a dva kilometry tlačím až k hotelu.
Z mé cesty po Evropě jsem byl zvyklí na fakt že naložený Pilgrym působí v celku velkou pozornost. V Japonsku tomu tak není, je tu poměrně běžně vidět jak lidé na kole převáží velké náklady. Dá se říct že jsem spíš vzbuzoval pozornost já, ale tu ve většině případech Japonci dovedně skrývají. Proto jsem byl poměrně překvapen když zarostlý gaijin, vezoucí na kole krabice s nápisem Giant a Kleenex, uprostřed Tokia vyvolá takový rozruch a pozornost.
V hotelu se znova zeptám pokud by byl problém kdybych si do jejich skladu zavazadel schoval kolo ale tentokrát zabalené v krabici. Zavolali vedoucí, vtipná energická žena v letech, která se nejdřív netvářila moc nadšeně, ale když jsem ji řekl že své čtyři objemné a špinavé brašny (které zabírali 1/4 skladu zavazadel) zredukuji na dvě čisté krabice, řekla že prý "good deal" a dokonce mi i řekla ať si kolo rozloží a zabalím ve skladu. Pravděpodobně abych jim nedělal ostudu před hotelem.
Ve skladu měl zároveň i kancelář ředitel hotelu, který se ukázal jako též veselý a upovídaný správňák se skvělou angličtinou. Vyprávěl mi jak před léty žil v Austrálii a jak je v Japonsku biketouring čím dál tím populárnější. Taky mi vyprávěl o starých pánech které potkávám v hotelu, většina z nich tu prý bydlí, někteří i déle než deset let. Je to levnější než bydlení v bytě.
Celá procedura rozkládání balení mi zabrala asi dvě a půl hodiny. Krabice na kolo byla o dvacet centimetrů kratší a o deset nižší než krabice, kterou jsem použil při cestě do Japonska, takže Pilgrima jsem do ní dostal s použití menšího násilí, i tak se k němu ještě vešla karimatka a stan. Spacák musel přijít k ostatním věcem a tak doufám že menší krabice nebude mít přes váhový limit. Sbaleno, zalepeno, uloženo ve skladu.
Jdu si dát parádní koupel do horkých lázní abych se mohl převléknout do věcí v kterých zítra poletím.
K večeři rámen a kuřecí teriyaki s rýží. Toulám se po nočních uličkách Uena. Koupím si nanuk který se jmenuje něco jako Black Chocolate Ice. Ukázalo se že šlo asi o nejhorší nanuk co jsem v životě ochutnal. Mdlá, vodnatá věc s obrovskými krystaly vody, jako by o zmrzlinovém stroji nikdy neslyšel. To bylo snad poprvé v životě že jsem vyhodil zmrzlinu do koše. Tohle se fakt nepovedlo.
Zašel jsem do hotelu v kterém bydlí parta kamarádů protože mi Zdeněk psal že půjdou za chvíli na jídlo a chtěl jsem s nimi vyřešit zítřejší odjezd. (Potřeboval jsem pomoc s krabicemi na nádraží.) Chvíle čekání v lobby jejich hotelu a cesta zpět do stejné restaurace jako jsem před hodinou večeřel. Druhá mísa rāmenu, dojídaní po ostatních a pivo. Na zítra jsme domluveni, vlak na letiště mi jede v 6:40.
Ve svém hotelu se ještě rozvalím do pohodlného kresla ve společenské místnosti. Popíjím jogurtový nápoj (myslel jsem že se jedná o mléko), zobu sušenky a píšu. V půl desáté mi už padá hlava, tak jdu spát.
Najeto odhadem asi 20 km a 5 km chůze.
