Na nádraží se se Zdeňkem rozloučím, jede totiž později se zbytkem skupiny shinkansenem a já volím expres na letiště pro který jim neplatí jejich Railpass. Po chvilce zmatkování a pár dobrých radách zaměstnance železnice jsem si v automatu koupil lístek a postupně odtáhl své zavazadla na perón který se nacházel jedno patro v podzemí. Za minutku tu byl vlak, nastoupil jsem do nejbližších dveří a zabral celý prostor pro zavazadla. Jupí poprvé v japonském vlaku! No... v tomto případě o nic lepší než ty lepší vagony ČD... první třídy. Vlak se rozjede a na obrazovce, mimo jiné, vyskočí upozornění aby jsme dbali svých místenek a seděli na svém místě, je to dobrý, sedím jen o tři vagony mimo své místo. Nikdo to neřeší a ani nekontroluje, takže si užívám 20 minut jízdy skrz městskou zástavbu.
Vlak mě dovezl přímo na letištní terminál v Nagoye, hned u nástupiště jsou velké vozíky na zavazadla na které naložím veškeré své zavazadla a u Coly čekám na zbytek skupiny. Ti dorazí asi o půl hodiny později. Čekáme na Toma, ten totiž k boku své krosny připoutal katanu, kterou si koupil jako suvenýr, a tak ochranka u bezpečnostních rámů chtěla zkontrolovat, jestli se náhodou nesnaží propašovat národní památku.
Jdeme na odbavení. Po cestě potkáváme kontrolní váhy na zavazadla, rádi jich využijeme jestli se naše zavazadla k odbavení vejdou do limitu, který je 2x23 kg. Uf... mám to štěstí. Krabice Giant má 22.6 kg a Kleenex 22.8 kg, tohle bylo těsné. Ostatní takové štěstí neměli, obzvlášť Zíza, která si vezla asi milión knih a mangy. Došlo tedy na hromadné přebalování zavazadel.
Checkin probíhal poměrně v klidu, až na to že jeden Tom překročil váhový limit (takže raději znova přebalil svá zavazadla než aby platil 2500 Kč navíc) a druhý Tom a já jsme museli na speciální security check kvůli kataně a mým zavazadlům. Bohužel securiťák mi nedovolil vyfotit si rentgenový snímek Pilgrima.
Máme asi dvě hodiny do odletu a tak bloumáme po letišti a nakupujeme dobroty do letadla.
Nastupujeme do letadla směr Düsseldorf , čeká nás 12 hodin v letadle, sedím vedle Krystýny což je skvělé, moc toho nesní a já můžu dojídat její leteckou stravu. Jen se tolik netulí jako ona spolusedící Japonka na cestě do Japonska.
Cesta zdaleka neutíká tak rychle jak jsme čekali a tak v Düsseldorfu vystupujeme rozlámaní, nevyspalí a otrávení. Cestování letadlem si asi moc neoblíbím. Stojíme ve frontě na security check a já si uvědomím jednu věc: "Hele lidi... víte co teď zase můžeme?" Vytáhnu kapesník do něhož se gustem a nahlas vysmrkám.
Mezi známe "don't" v Japonsku patří smrkání na veřejnosti. Považuje se to za nechutnost, kterou se díky kapénkám roznášejí nemoci. Nastydlí lidé proto masivně popotahují a nosí roušky. Je jen zajímavé že plivání výsledků popotahování už takový problém není.
Hned u security checku jsem začal pociťovat japonské vystřízlivění. Zvyklý na japonskou slušnost a úslužnost úředníků, jsem tvrdě narazil na německou realitu v podobě mužné blondýnky s vojenským sestřihem, bradou a přísným výrazem Arnolda Schwarzeneggera v nejlepší formě.
Čekáme na letadlo do Prahy, vyhazuji japonskou SIM kartu a přes svého operátora stahuji videa na poslední dvě hodiny letu.
Jsme v Praze, čekáme na svá zavazadla, ta má dorazila o něco později na přepážku u velkoobjemových zavazadel, jejichž zřízenec se mi po prvních pěti minutách samozřejmě zdělil svůj velmi erudovaný názor na uprchlickou krizi.
Se rozloučím se se všemi z mé skupinky, odjíždí totiž autobusem a já v chladném večeru čekám na ochotnou kamarádku která mě odveze autem až domu do Letňan.
Jsem doma, opět ten samý pocit jako bych odjel teprve včera. Je chvíli před desátou večer, mám hlad a doma není nic k jídlu kromě suchého couscousu. Jenže tohle není japonsko, takže všechny samoobsluhy jsou už zavřené. V nedaleké pizzerii už nevaří a ve vedlejší hospodě mi ochotná servírka nedá ani utopence, protože kuchyně má už celé dvě minuty zavřeno. Jako poslední záchranu zkusím nedaleký stánek s kebabem, v kterém se už uklízí ale ochotný klučina z Turecka mi rád připraví dörum kebab dlouhý jako předloktí.
Následující týden se dostávám z následků jet-lagu. Složil jsem Pilgrima a vyrazil jsem na 100 km dlouhou projížďku do Mělníka a zpět. Po necelých dvou kilometrech mi praskl přesmykač unavený po 9 000 km které za posledních 5 měsíců odpracoval. Tomu říkám načasování.
Jsme v Praze, čekáme na svá zavazadla, ta má dorazila o něco později na přepážku u velkoobjemových zavazadel, jejichž zřízenec se mi po prvních pěti minutách samozřejmě zdělil svůj velmi erudovaný názor na uprchlickou krizi.
Se rozloučím se se všemi z mé skupinky, odjíždí totiž autobusem a já v chladném večeru čekám na ochotnou kamarádku která mě odveze autem až domu do Letňan.
Jsem doma, opět ten samý pocit jako bych odjel teprve včera. Je chvíli před desátou večer, mám hlad a doma není nic k jídlu kromě suchého couscousu. Jenže tohle není japonsko, takže všechny samoobsluhy jsou už zavřené. V nedaleké pizzerii už nevaří a ve vedlejší hospodě mi ochotná servírka nedá ani utopence, protože kuchyně má už celé dvě minuty zavřeno. Jako poslední záchranu zkusím nedaleký stánek s kebabem, v kterém se už uklízí ale ochotný klučina z Turecka mi rád připraví dörum kebab dlouhý jako předloktí.
Následující týden se dostávám z následků jet-lagu. Složil jsem Pilgrima a vyrazil jsem na 100 km dlouhou projížďku do Mělníka a zpět. Po necelých dvou kilometrech mi praskl přesmykač unavený po 9 000 km které za posledních 5 měsíců odpracoval. Tomu říkám načasování.
