Budík zvoní 5:30, z hammaky se přinutím vylézt až v 6:20, hammaka je fakt nejlepší. K snídani opět instantní ovesná kaše, tentokrát do docela šlo, nemusel jsem se do ní tolik přemáhat.
Vyjíždím 7:45 jedu po hlavní na sever. V Uherském Hradišti odbočuji na východ. Za cca 20 km přijíždí do Uherského Brodu, na náměstí mě praští do oka okynko s krásnými koláči a tak asi jeden pěkný kousek koupím. V okýnku neprodávají kávu, tu seženu v cukrárně na druhé straně náměstí, koláč si k ní nesmím, jelikož se zakecam s prodavačkou na téma káva a kávu vypiju při klábosení. Koláč si tedy nechám na pozdeji.
Z Brodu vede parádní cyklostezka, která mě navede do Záhorovic v které mají krásný pramen místní kyselky. Slaná voda z pramene, která se kromě léčení žaludečních potížích, používala také k vaření knedlíků a výrobě jakých si "kyselkových placek". Já jsem zjistil že jde skvěle dohromady s okurkou co si vezu od Báry. Při prohlídce zahrádky v okolí pramene jsem našel i dovedně schovaný kamínek.
Pokračují chvíli po silnici 2. tridy, za Jestřabí následuje velmi prudký výjezd, zakončený 12% sešupem do další vesnice. Odtud vede opět nádherná stezka, z betonových panelů hladkých jako sklo. Podobně jsem hodně vídal v Německu a jsem rád že se začínají objevovat i tu. Několikrát přejedu říčku Vlára, po krásné lávce.
Cyklostezka mě dovede až na hranici se Slovenskem které mě přivítá koncem stezky a těžce industriálním okolím. To se táhne až k Kočkovskému kanálu, pro sebe přezdívaný Kočkanál. Kočkanal se táhne dalších 8 km, pocit že znova jedu okolo Gabčíkovo narušuje jen výhled na Bílé Karpaty, kukuřičné pole, dálnici a skládku. To vše najednou.
V Ilava najedí na pěkně hnusnou silnici 61, naštěstí jen nějaké 2 km do vedlejší Košeca, tam kupují škvarkovou pomazánku a překvapivě i Red Bull Colu, má oblíbená, hned po Kofole.
Pořádně se zaplácnout a nasladit se vyplatilo, následovalo nějakých 20 km nekončícího stoupání. V šest hodin přijíždím do cíle, pension Dolinka v osadě Gápel a Pension má dnes zavřeno. Bezva, co teď? Nasednu a vydám se dál po naplánované cestě, na druhé straně kopců je pár větších vesnic, snad tam najdu příhodné místo, nebo pension na který jsem se celý den těšil. Za hodinu a půl je tma, já stoupám další 4 km do kopce po hrbolaté cestě, pár serpentýn a jsem v Čičermanském sedle, následuje 13 km dlouhý sjezd, který je satisfakce za celé to stoupání, jsem ale natolik unavený že se spíš bojím abych se nevyboural.
Na začátku vesnice Tužina najdu krásnou posekanou louku s altánky, pódiem, budovou co se zdá jako občerstvení, záchodky a kohoutem s tekoucí vodou. To vše hned vedle bystrého potůčku. Jen je vse opuštěné. Po chvíli se objeví mladá rodina co si sem vyšla na procházku, zjišťuji od nic že se jedná o takové komunitní místo, kde se pořádají různé akce a ať se tu klidně vyspím. Když se tedy prý nebojím medvědů, haha.
Myšlenku na medvědy nemůžu během vaření, mytí a věšení hammaky pustit z hlavy a lekam se každého uprdnutí ve hvozdu. Uklidňuje mě myšlenka že poměrně silný a studený vítr vane směrem do města a ne z města, takže klobásy co mám v brašně by nemuseli žádného huňáče přilákat. Poveceřím těstoviny s pestem, tam si čaj z vodní máty, jejíž políčko mám nedaleko a jdu spát s myšlenkou, že to budou zase blbý sny o medvědech.
Ujeto 128 km, nastoupáno 1405 m.
