Ve obci Kovostav odbočím doleva na začnu stoupat nahoru po úzké silnici. Mířím na Vlkolínec, živý skanzen zařazený do UNESCO který jsem před léty vynechal protože mě tlačil čas, tentokrát si ho nenechám ujít. Po slušném výšlapu nechám kolo před stánkem se vstupným. Vstupné je třeba zaplatit jen do vnitřních expozic, což také udělám. Ve vesnici má stále trvalý pobyt 25 lidí co žijí ve 20 domech z 50, zbytek domů slouží jako expozice, nebo se pronajímají jako pensiony. To má svá pozitiva i negativa, vesnice opravdu žije a není to jen poťovina pro turisty a na místních je vidět že jsou to opravdu srdcaři, na druhou stranu si dělají z krásného náměstí parkoviště, a to dost kazí celkový dojem. (Neduh většiny vesnic a menších i větších měst, jak u nás tak na Slovensku) Zastavil jsem se na farmě kde jsem si dal kávu a koupil ručně vyráběný magnet jako suvenýr. Odolal jsem koupi krásného dřevěného nádobí, které tu také vyrábějí,nevím kam bych ho dal. Se zájmem si prohlédl expozici selského stavení. Ze všeho nejvíc se mi líbila místní škola, kde kromě vystavených předmětů a obrazů poslední generace obyvatel, tu zrovna začínala i komentovaná prohlídka o historii Vlkolínce kterou vedl sympaťák s nakažlivým zápalem a krásným přednesem, i na fujaru nám zahrál. Přemýšlel jsem o návštěvě místní hospody, byla ale dost přeplněná a hlad jsem ještě neměl.
Vydal jsem se tedý dál, místo abych se vrátil stejnou cestou a pokračoval po Korytničce dál do Rožumberku, volím trasu horem po královské cestě, kde se mi další trocha mírného stoupání odmění prvním krásným výhledem na Rožumberok a Vysoké Tatry.
Projedu okrajem Rožumberka objedu nádraží a pokračuji po právém břehu řeky Váh, kde vede v celku klidná a pohodlná silnice v Liptovská Teplá zamířím na sever, dostávám už hlad, mám chuť se posadit v nějaké restauraci, ale vše po cestě je buď zavřené, nebo otvírají až mnohem později. Prozatím se přikrmím jablky co rostou za vesnicí. Přijízdím k Lúčanskému vodopádu, 12 m vysoký vodopád napájený termálními praveny. Je hezké místo na malý odpočinek a svačinku. Svačím a kochám se pohledem na vodopád v kterém se koupou a fotí dvě kypré slovenky. Jen co odejdou, přidám se k ostatním okolo dříve sedícím turistům si vodopád vyfotit. Nedaleko je i koupaliště napájeno právě termálními pravemy, já ale vím o jednom menším a volně přístupném co se nachází o vesnici vedle. Rozhodnu se tam zajet a po ceště se místních ptám na místo v okolí kde se dá dobře najíst. Je mi doporučena pizzerie a restaurace Zuzana dole v Liptovské Teplé, kde se hodlám zastavit. Nejdřív se vydám k onomu termálnímu prameni ve vsi Kalameny, cesta jako tankodrom mě dovede k placenému parkovišti a docela hezkému jezírku, které spíš pripomínalo čínskou plovárnu. Je hold neděle a dalo se čekat že podobný nápad jako já bude mít hodně lidí. Na koupání mě přešla chuť a já si zajel alespoň na pozdní oběd do zmiňované restaurace. Objednal jsem si kapustnicu a brynzové pirožky. Polévky mělo být 300 ml, ale to co jsem dostal bylo spíš půl litru, sakra to se mi pojede pěkně ztěžka, nicméně oboje bylo výborné a obsluha byla velmi milá.
Cesta dál naštěstí nebyla vůbec kopcovitá, takže plný žalůdek nebyl zas taková přítěž. Přijel jsem k hrázi Liptovská Mara, Slovenská největší vodní nádrž, co se týče objemu vody. Byla vybudována kvůli častým záplavám které vznikali v důsledku tání sněhu, při její výstavbě padlo za oběť 14 vesnic a jedna z nich se jmenovala právě Liptovská Mara, jako památka na tuto vesnici je kousek od hráze, na pravém přehu, část kostelní věže. Kostel byl znovu vybudován v muzeu Pribylina kam se také chystám podívat.
Na nádrži je nejvíce vidět, že i Slovensko začíná pociťovat nedostatek vody, hladina je o 4 metry níže oproti normálu, takže luxusní mariny na jejím přehu zažívají velmi krušné časy.
Marně hledám vhodné místo na bivak. No jedno místo se našlo, ale cedule o chráněné oblasti a kamera u vjezdu mě odradila. Využil jsem tedy poměrně velký kemp v Liptovském Trnovci, nejsem fanoušek podobných míst, bývají hrozně hlučná a málo kdy se v nich člověk pořádně vyspí. Kemp stál jen €10 a podažilo se mi najít poměrně tichý kout vedle mladého německého páru co přijeli do Slovenska pozorovat medvědy, což chtějí podniknout na vlastní pěst, že prý nebudou platit €100 za průvodce aby je pak pozorovali dalekohledem na druhém kopci. No, řekl jsem jim že to není úplně dobrý nápad, obzvlášť když místní se snaží o pravý opak a doporučil jsem jim spíš pronájem pensionu ve Vlkolínci, tam mi totiž místní říkali, že touhle dobou se medvědi k ránu do Vlkolínce zatoulají aby si pochutnali na švestkách v místním sadu. Anekdotu o tom jak se jeden takový medvěd ožral přezrálými švestkami a potom usnul opřený o dveře kostela jsem jim nevyprávěl.
Už je tma a já si po sprše zajdu do posledního otevřeného stánku na pár piv a hranolky. Zítra jsme měl v plánu zajet až k Popradskému plesu ve Vysokých Tatrách, kde jsem si chtěl zaplatit dvě noci v chatě a pěsky se podívat na pár vyhlídkových míst. Bohužel počasí mi nepřeje a následující 3 dny má na Popradském plesu pršet, Petra říká že je zbytečné tam jezdit protože díky mrakům stejně nic neuvidím, jelikož Petra Vysoké Tatry dobře zná, nechám si poradit a místo psaní ztrávím večer plánování alternativní trasy. Škoda, na Popradské a Zelené pleso jsem se hodně těšil. :(
V půl desáté zalezu do stanu a v dálce duní jakýsi koncert, no potěš, začíná ta pravá camp experience.
Ujeto 73 km, nastoupáno 541 m.
