Vstanu v 6:15. Je to super se budit takhle brzy, sám od sebe. Škoda že to neumím doma. Na to že má být dnes už hezký, je zatím docela chladno a na obloze jsou husté, nízké mraky. K snídani uvařím pořádnou ovesnou kaši z mléka, ovesných vloček, skořicí a Snikerskou. Když vařím, z vedlejších dveří vyjde kulatý chlapík a ptá se odkud kam a kde co já? Odpovídám že jsem včera přijel, nikdo na recepci nebyl a že až se nasnidam, zajdu zaplatit. Chlapík ale mávne rukou a řekne že to je dobrý. Je super, díky moc. Za 15 minut přijde znovu a řekne že řada zaplatit musím, protože mu to řekl šéf. Došel si pro kbelík a začal umývat okna recepce... Aha takže týpek byl jen uklízeč, to se to rozdává z cizího, co? Majitel na recepci byl milí chlapík, zaplatil jsem a v 9 hodin vyrazil.
Prehoupnu se přes kopec a předemnou se naskytne pohled na zamlženým průsmyk. Tak mířím a na následujících 40 km překonám převýšení skoro 1000 m. Než dojedu k průsmyku, mraky počasí se vybere a začne svítit sluníčko. Přijíždím k průsmyku a najíždím na hezkou stezku sledující divokou řeku.
Uprostřed průsmyku je parádní něcojakorozhledna, řeka s pramen pitné vody hned vedle, super místo na bivak. Sakra tuhle cestu nemám vůbec štěstí na podobné přístřešky. Vždycky je potkám uprostřed dne.
Zastavuji na benzínce v Bad Eisennkappel/Železna Kapla, poslední rakouské městečko, nafouknu pláště na maximu co zvládnou a koupím si kolu abych doplnil cukry před výšapem.
Cesta nahoru na Jezerski vrh, není zdaleka tak hrozná jak jsem si predstavoval. Jako jo je to 12 km pořád do kopce a množství serpentin na mapě vypadá děsivě, sklon silnice je ale mírný a většinu času se dá držet tempo na 15 km-h. Nejvíce mě ale překvapil provoz, ten tu byl minimální, potkával jsem hlavně motorky a náklaďáky za celou dobu jen dva. Na cestě nahoru jsem se akorát zastavil na pár fotek (otevřel se mi krásný výhled na slovinské Alpy) a na dávku hroznového cukru.
Jezerski vrh pokořen i s jeho 1215 m.n.m. mimo to se jedná i o hraniční přechod mezi Rakouskem a Slovinskem. Začínám mít hrozný hlad a hospoda je tu samozřejmě zavřená, obě. Když už tu stojím, tak ve stínu alespoň namažu řetěz. Při tom ke mě přijede chlapík na silničním kole a chvíli si povídám, takový ten cestovatelský small talk, kudy, kam, odkud, na jak dlouho? Jen co odjede přijede druhý, sakra, v Rakousku jich za 5 dní člověk potká pár do tuctu a na Slovinsku za 5 minut hned dva. Říkám: Je vidět že jsem přijel zpátky do civilizace. To mladého Slovince potěší a ochotně mi prozradí přítomnost hospody 4 km z kopce.
Při sjezdu a testu výkonosti mých brzd se mi naskytne ještě monumentálnější pohled na zasněžené vrcholky, z podhledu všechno vypadá nějak víc monumentálně...
Krásné zelené pastviny, na pozadí hory, staré ale udržované chaloupky a hospodářství. Je to tu hezčí než v Rakousku, takové méně vyumělkované.
Přijedu k zmíněné hospodě, ale jsou tu hned dvě. Přesněji jedna hospoda jménem Kočna (v překladu chalupa) která tak i vypadá. Druhá je pension, množství aut by napovídalo že oblíbenější bude pension, ale já chci tradiční slovinské jídlo a tak zajdu do Kočny.
Kdo by to byl čekal že Kocna bude jediná pizzerie široko daleko. Měl jsem takový hlad že už se mi nechtělo stěhovat. Pizza byla dobrá, možná víc než dobrá. Dal jsem si tu s názvem Kočna, byl to takový ten druh pizzy, kdy na otázku co na tu pizzu chcete, odpovíte výrazné ANO!
Pizza byla docela velká a tak jsem se pěkně přežral, ještě že cesta je více méně z kopce, pirát je to ale 54 km do hostelu v Lublaňi, co mám výhlédnutý.
Sjezd si náležitě užívám, jen chvíli fouká protivítr, takže se i z toho kopce docela zapotím. Jak ubývá výška, přibývajá teplota. Postupně odhodím vnější svršky, potom odepnu nohavice, následně vyměním dlouhý rukáv za krátký rukáv a nakonec odloupnu přirostlé termo legíny v kterých jsem do teď jezdil. Nahoře bylo 8°C, dole pod horami je 18°C. Mezi horami a Lublaňí rovná nížina na které se to prohání jeden silničkář za druhým. Ani se jim nedivím, infrastruktura jim přeje. Už jen rozšířené krajnice pro kola je fajn věc.
Lublaň je na tom ještě lépe, infrastruktura pro jízdu na kole je tu vyloženě ukázková, a díky tomu se tu kolo taky hojně využívá. Nejdřív se zastavím ve vyhlédnutém hostelu, jsmenuje se Dragons Dream Hostel a jedná se o kapslový hostel, japonského střihu. Jsem rád že se začínají ve velkém objevovat i v Evropě. V první řadě jsem se zeptal jestli se u nich dá nekde uskladnit kolo, že prý mužů využít zábradlí před vchodem. No, jelikož je v chod v suterénu a obsypaný kamerami, tak to asi půjde. Druhý problém byli brašny. Kapsle jsou super, ale když máte hodně zavazadel, tak je není kam dát, protože správná kapsle je hlavně postel. Byla mi nabídnuta kapsle pro dva, navíc za €30, tohle nejde nebrat, skvělá cena. Udělám si rezervaci a na email mi přijde QR s přístupem do pokoje a do hotelu.
Lublaň, je v celku moderní město, historická část má ale pořád skvělou, jadranskou atmosféru. V historickém centru je hromada lidí, ale většinou místních. Chvíli se toulám, při čemž využívám hlavně Atlas Obscura a tipy od recepční v z hostelu.
Na jídlo západní do hezkého podniku Moji Štruklji Slovenije, objednám si Jota a štruklji. Jota je hustá polévka z kysaného zelí, fazolí s uzrniny, struklj jsem si objednal ten nejtradičnější s cottage sýrem a oprazenou strouhanku. Oboje bylo výborné.
Dvě piva koupím ještě po cestě na hostel.
V hostelu odnesou věci do prostorné kapsle kam se pohodlně vejdou. Následuje sprcha, které jsou společné, ale opět velký soukromý prostor. Po sprše Zajdu do společenské místnosti abych sepsal dnešní den a vypil koupena piva. Dám se do řeči s místní recepční, která se jmenuje Elizabeth, pochází z Mexika a cestuje stylem že v každé zemi několik měsíců pracuje. Poté se dám do řeči s čtveřici mladých ukrajinských kluků, co sem přijeli pracovat a nakonec z anglicko-portugalskym párem, potřebovali poradit kam na jídlo. Nakonec skončím v potemnělé místnosti sám. Sedím tam než dopiju a potom se přesunu do kapsle. Jsem strašně unavený že při psaní několikrát malém usnu.
Ujeto (i s popojíždění po městě) cca 100 km, nastoupáno 1365m.
