Kapsle je jako bunkr s dokonalou tmou, takže jsem se vzbudil až v 7:45. Než se pobalím je 8:40 a já vyrážím do centra Lublaně na snídani.
Hlavně jsem se chtěl zajít podívat na Pogačarjev trg a Vodnikov trg, které jsou hned vedle sebe. Vodníkovi je hlavně trh s ovocem a zeleninou. Tu sice měli krásnou, ale mě se moc nehodí. Našel jsem ale stánek s domácími uzeninami a koupil dvě klobásy. Když si je odnáším, zjistím že není sušená, jak vypadala, ale pravděpodobně bude potřebovat tepelné upravit. Nevadí využiji je k večeři. Pogacarev trh je jeden stánek s jídlem vedle druhého. Všechny grilly se sice roztápějí, ale otevřeno ještě nemají.
Snídani jsem tedy vyřešil hned naproti v podniku jménem Norma 23, dal jsem si pořádný kus Quiche z hromady ovčího sýra, šunky a slaniny. Ke kávě jsem poprvé ochutnal kremsňitu. Tradiční řez, připomínající náš žloutkový řez, jen listové těsto je velmi tenké, s vrstvou šlehačky a žloutkového krému (ne blbý pudink, ale fakt krém ze žloutků) a přesypaný cukrem. Vše bylo skvělé. Z Lublaně vyjíždím pozdě, až v 10:15
Vyrazil jsem na jihozápad, kdy dobrých 10 km byla jen cyklostezka podél hlavní ulice, později jsem sjel na šotolinovou cestu sledující směr dálnice. Na nerovné cestě se začalo z kola ozývat divné cinkání, s rytmem nerovnosti přes které jsem přejížděl. Zastavím a přemýšlím co by to mohlo být. Za tu dobu co na Pylgrimovi jezdím, dokážu velice dobře identifikovat závadu podle zvuku, ale tenhle zvuk ještě neznám. Ložiska v předním náboji to nebudou, naboj je úplně nový. Co zadní? Kazeta se nijak nevyklá, alespoň né víc než před odjezdem. Potom si všimnul, byla tu nepřipoutaná přeška od brašny, co mlátila do rámu. Nadávám si a při té příležitosti alespoň pořádně namažu řetěz.
V městečku Vrhnika mě mapy.cz nejdřív donutí udělat úplně nesmyslný oblouk a potom si udělám výlet po další šotolině. Zajel jsem si pár kilometrů, ale asi můžu být rád za každou ucházející cestu mimo hlavní tahy.
Na oběd jsem se zastavil na příhodném sezení v Laze. Chvíli mi dělá společnost také jeden cyklo cestovatel z Itálie.
Stoupám do příhodné nazvané obce Strmce, praží do mě slunce, leje že mě a mám pocit že mi chybí síly, nevím čím to je, jestli tím horkém? Prostě ty kopce mi dnes dávaji extra zabrat, no. Další stoupání do Bukovně musím proložit hroznovým cukrem.
Predjamski grad, je hrad v částečně postavený pod převisem 123 m vysoké skály, do jejíž hlubin vtéká potok Lokva. Vstupné stojí €18 a prohlídka trvá přes hodinu. Je už 16:30, zbývá mi ještě 40 km, takže čas na prohlídku nemám... a hlavně peníze raději utratím za pořádnou večeři. Udělám hromady fotek, koupím si místní variantu Fanty a magnetek na lednici.
Pod hradem zjistím že mě mapy opět vypekli a posílají mě nahoru do něčeho co vypadá jako konec bikoveho trailu. Kontrolujte trasy své vygenerované trasy, děti. Než abych se vracel a nabral další stovky metrů převýšení, zval jsem to po polní cestě. Polní cesta se ukázala být moc příjemnou šotolinou, kde akorát na krátkém kamenitém stoupání bylo potřeba tlačit.
V obci Dilce, je uzavírka silnice, samozřejmě jedu dál. Ukáže se že stavějí novou cestu skrz obec, u výkopu mi dělník jak z reklamy na Old Spice, naznačí že mám projed vpravo. Objížďka vede skrz malebnou zahrádku staré paní, která mě nadšeně zdraví a přeje šťastnou cestu.
Blížím se k silnici první třídy, kterou vidím už z dálky. Je to má "nejjednodušší" cesta. Z úzké krajnice a množství kamionu mi je trochu těžko. A hle, vedle silnice krásná, široká cyklostezka. Jaká úleva.
Cyklostezka vydrží zhruba 5 km do městečka Pivka, tam sjíždíme na silnici druhé třídy, kterou už sdílím s auty. Nevím jak ostatní ale když jedu po dlouhé přehledné rovině tak většinou nepotkám žádné auto. Ale jakmile se škrábu do nepřehledné a úzké zatáčky/horizontu najednou mě musí předjíždět aut alespoň tucet, nejlépe v obou směrech.
Začínám si všímat že příroda se začíná měnit, jehličnany a skály začínají dostávat takový přímořský ráz.
Ilirska Bistrica můj dnešní cíl. Vypadá to tu skoro ako v Banské Bystrici. Jako opravdu, i ta teplárna a rozbité silnice vypadají podobně. Na hřbitově místního kostela naberu vodu, chvíli se motám úzkými uličkami, vjedu na něčí zahradu, až konečně najdu neviditelnou cestičku k místnímu vodopádu v úzkém údolíčku. Moto mám vyhlédnuté jako potencionální bivak. Na lavičce sedí starší, fit sympatický pár. Pozdravím je a muž se anglicky zeptá jestli jsem z Čech? Poznal to podle mého ”dober den„ které znělo spíš jako ”dobry den„
Milý pár se jmenuji Zoran a Natalia. Ukázali se jako velcí nadšenci do cykloturistiky a poradili mi pár tipů kudy a jak i co se Itálie týče.
Vodopad je bohužel vyschlý protože je napájen vodou z dešťů. Podívanou alespoň vynahrazuje rozdrcená lavička pod padlým stromem. Stále je tu slabý pramen, který poslouží dost vody na to abych se umyl. Bohužel zjišťuji že jsem nechal s ve mýdlo v hostelu, sakra mého oblíbeného Dr. Broner's tady jen tak neseženu.
K večeři vařím rýží s opečenou klobásou z trhu, ajvarem a medvědím česnekem, který jsem našel u břehu potoka.
Večer nehrozí žádný déšť a takže dnes se bude spát v hammace. Jsem tak unavený že usínám při psaní, no nic dnešní den dopisu až ráno.
Ujeto 100 km, nastoupáno 1085 m.
