Spal jsem jako zabitý a z hammaky se mi zase vůbec nechce. Vylézám až na zvonění nedalekého kostela, že je sedm hodin. Je docela chladno a tak udělám litr čaje, němu posbírám pytel briošek, koupené v Lublaňi. Při snídani dopisují včerejší den. To je taky důvod proč vyrážím až v 9:15.
Cesta začíná kousek po silnici a pak směrem nahoru, ani jsem se nedíval na výškový profil a bylo to asi dobře, protože stoupání bylo překvapivě dlouhe. Poté odbočují na cestu která byla vyznačena jako silnice, ale byla to obyčejná šotolina jako jsem jel včera. Cesta se zase poměrně dlouho točí nahoru, až na hlavní silnici. Domy vypadají o dost jinak... aha já už jsem v Chorvatsku. Přejezd přes hranici byl někde v půlce stoupání šotolinové cesty a o hranici ani zmínka.
Následuje 15 km dlouhý sjezd, silnice je pěkně hnusný hlavní tak na Rijeku. Prehoupnu se přes jeden horizont a naskytne se mi první pohled na moře a Rijeku, zahalenou oparem. Z výšky Rijeka nevypada jako moc sympatické místo.
Zblízka už vůbec ne. Oprýskané budovy, všudypřítomný bordel a smrad z aut, špína a rozmlácené silnice jako by se tu včera bojovalo o Jugoslávií. Zajedu k pobřeží, jestli tam alespoň najdu slušnější restauraci. Pobřeží je tu hlavně nákladní přístav, nebo přístav jachet. Jednu slušnou restauraci jsem našel. Mám chuť na něco co žilo ve vodě s hranolky. Objednám si mořského pstruha z grilu. Jídlo super pivo meh... byl to nealkoholický Hilter, tak co čekám.
Rychle pryč z Rijeky opět po hlavním tahu. Tentokrát to není tak špatná cesta. Buď jedu v příjemném stínu, nebo si můžu užívat pobřeží. Nejdřív jsem obdivoval další nákladní přístav, poté montovnu nákladních lodí a nakonec i ropnou rafinerii, kdera dávala o sobě vědět hlavně smrwdem spálených pneumatik. Za tu dobu co jsem jel okolo, jsem cítil jak ve mě vybujely dva nádory. Dávám trochu delší pauzu v Bakarac, kterou využívám hlavně na hledání perspektivního místa k přespání.
Přehozením Krčki most, přejezd vypadal docela děsivé, jelikož pro pěší tu je pouze úzký chodníček u kterého by mi na každé straně zbývalo asi 15 cm od brašny. Jedu tedy s auty, ale pruh je tak široký že mě auta mohou bezpečně předjed a zároveň moc nevybočoval z pruhu. Největší překvapení byl malý ostrov uprostřed mostu kde na kamenitých svazích nekdo chovca stádečko ovcí.
Chvíli jedu po hlavni a za letištěm odbočíme na jihovýchod, úzká silnice vede mezi vysokými houštinami, takže není nikam vidět. Cesta mě nakonec vyplivne nad zátokou městečka Čižići.
Objedu zátoku kolem dokola, městečka v zátoce jsou takové ty typické pobřežní městečka kde jsou pouze pensiony a apartmány pro turisty. Chvíli přemýšlím že bych zabivakoval v lesíku u břehu za městečkem Klimno, nakonec nápad zavrchnu jako už příliš velkou drzost, která by se mohla finančně vymstít. Ptám se v nedalekém kempu na nocleh, ale byl to typický kemp pro karavany a chtěli mi nabidnou pláč pro karavan za €23. To jsem samozřejmě nebral a tak jsem je alespoň stáhl o voduu.
Zamířil jsem tedy po šotolinové cestě mimo turistické dění a našel to nejlepší místo na bivak v mém životě. Úžasné místo pod stromy jehličnanů, s výhledem na pevninu. Kousek ode mě, stojí s obytnou dodávkou milý par Renne a Helen, mají rozdělaný oheň a připravují se grilovat, jsem zván.
Nejdřív se jdu umýt v příjemně chladném moři a vyoral si. Bohužel mi v ten nejhorší okamžik praskl pásek na koupacích sandalích, takže jen zázrakem jsem si neporezal nohy o skaliska ostré jako pila.
Od Renne a Helen jsem dostal tofu špíz a kus sýrový dip, klobásu a pohár červeného vína. Já se podělil o klobásu z Lublaňy a k jídlu si ještě uvařil ešus rýže.
Po jídle dlouho klabosime. V hammace s vypětím sil dopišu dnešní den. Už zase usinam při psaní. Myslím že mi ani nebude vadit, že mi do ksichtu svítí Severka.
Ujeto 81 km, nastoupáno 946 m.
