6:30 vylezam z hammaky, slunce se do mě už začíná opírat a já vím že tomu tak bude po zbytek dne. Podnikání proper ovesnou kaši, tentokrát s dvěmi Snikerakami. Kolem mého tábořiště projíždí hodně lidí s lehkou bikepacking výbavou, převážně na gravel kolech. 8:45 se rozloučil s Renne a Helen kteří byli ještě napůl v posteli a vyrážím.
Z pláže jsem se vydal po neznačené cestě označené pouze zákazem vjezdu. Byla to příjemná šotolina vedoucí mezi zády olivovníků. Za chvíli začnu zdrncat po vysokých kamenech. Některé cesty by tu měl být pozůstatek z románských dob, tahle by klidně mohly být ten příklad. Když už nic jiného tak jsem alespoň celou dobu ve stínu. Jedu sice pomalu ale tak nějak to jde. Z cesty vyjedu do vesnice Risika, kde si uvědomím skutečnost neděle. Z kostela, vedle kterého jsem zastavil, se ozývá krásný zpěv. Chvíli se rozmyslím a nakonec sjedu asi o 200 výškových metrů k Sveti Marak.
Světí Marak je moc hezká zřícenna hned u pobřeží, mezi jejíž zdi by byl super bivak. Když Slezan z kola všimnu si že na pravé noze se mi udělal ukázkový žralok. Tenhle trip na ty boty opravdu nemám štěstí. Žralokovi zalepim hubu Teda páskou, zdá se ze by to mohlo držet. Pokračuji na cestě podél pobřeží, nejdřív šotolina, potom asfalt a hromada stoupani.
Městečko Vrbnik nevypadá zlé, ale nechce se mi do něj zbytečně klesat, jen abych si to musel zase vystoupat. Když stoupám z města, na horizontu stojí pár, zdá se že fotografů. Co se k nim přibližují zaujmou bojový postoj a začnou si mě zuřivě fotografovat a natáčet. Kdyz tohle píšu došlo mi že, si mě asi spletli s jedním ze závodníků právě probíhajícího závodu... viz. níže.
Pokračují po hodové silnici směrem na město Krk, po cestě potkám výrazný strom u kterého zastavím. Strom je vypadá hodně staře a cedulka u něj říká že je to druh břestovce a mohl ho zasadit jakýsi král Krešimir někdy mezi rokem 1058-1074 n.l. Dám si po ním oběd. A mezitím prijedou dva Němci s kterými zabřednu na delší cestovatelský small talk. Dozvím se že přijeli najít kešku, která je ukryta kdesi ve stromě, jen prý na něm bydlí i jakýsi had, takže se jim do hledání moc nechce.
Jsem v městečku Krk, zatím je to jedno z nejhezčích co jsem v Chorvatsku byl. I přesto že tu panuje čilý turistický ruch, má příjemnou atmosféru, krásný klášter, kostel a úzké uličky v kterých chvíli bloudím. V pár obchodech jsem se byl podívat po nějakých obyčejných gumových žabkách do vody, co rychle schnou. Chtěli za ně minimálně €20, tak jsem je nechal pro nějakého jiného vola. Následuje dlouhý výšlap po šotolinově, i přesto že mám oba pláště vypuštěné, kvůli lepší trakci, zadní výplet mi přesto nepěkné podkluzoval na hlubokém štěrku. Slunce se domě opírá plnou silou, že mě leje. Proti mě projíždí banda Čechů na elektrokolech, naštěstí z mého mručivého ”hello„ nepoznali.
V přístavu Valbiska kupuju listy na trajekt co odjíždí za 45 minut. V restauraci hned vedle si objednám pljeskavicu s bramborem a kolu. V rohu restaurace sedí jedna bikepackerka s hodně lehkou výbavou. Za nedlouho přijede druhý bikepacker, nabidnu mu asi si přisedne ke mě do stínu, protože ostatní volná místa už byla jen na spalujícím slunci a týpek vypadal že sluníčka si užil tak akorát dost. Chlapík mi prozradil že jsou členy závodu který se jede z Lublaňy do Trieste přes Krk a Crest. Závod se jmenuje Seven Serpents a je dlouhý přes 500 km, při nichž závodníci nastoupají 10 000 m. Přidají se ke mě ještě jeho další dva kolegové z týmu a kteří říkají, že něco podobného jedou rozhodně naposledy.
Nalodění proběhne hladce, na lodi si koupím nanuk lokální kolu která chutná jako Kofola z Wishe. Užívám si jízdu trajektem (trajekty mám hrozně rád), mlsám nanuk a poskytují lékárničku jednomu závodníkovy, který byl nehezky potlučený a odřený.
Crest by se dal shrnout jako jedno velké stoupání. A ovce. Po pár kilometrech zastavují ve stínu a dofukuji oba pláště co mi síly stačí, jelikož se na asfaltu vůbec neodvalovali. Kdybych si tak vzpomněl u benzínky v přístavu, tam byl určitě kompresor.
Na Crestu žije jaký specifický druh ovce, v čem je výjimečná nevím, ale je to ovce. Kontroloval jsem to... dvakrát. Nejlepší byla jedna ovce, která stála na skále nad silnicí a zkopávala dolů do silnice, ještě dlouho poté jsem slyšel kameny dopadající na značku a svodidla. Myslím že řidiči z ní musí být nadšení.
Co se nedá vytknout jsou úžasné výhledy do dálky které mi Crest nabídl.
Dochází mi voda a trajekt odjíždí v 18:00 což je za půl hodiny, za chvíli budu na vrcholku a následný 10 km dlouhý sjezd by mohl zajistí že trajekt ještě stihnu. Mám totiž vyhlédnuté místo v jedné zátoce na pevnině, ale je od přístavu dobrých 13 km daleko s 400m stoupání.
Na vrcholku hory Barbin potkám milý pár francouzských cykloturistů. Jmenuji se Bernard a Michelle a užívají si svůj první rok v důchodu, jsou na cestě už měsíc a mají ještě 3 týdny před sebou. Mají v plánu se utábořit na pláži kousek od přístavu, kam mířím. Bernard mi taky řekne že toto vrcholek není a že mě čeká ještě 90m výstup. Přesto se pokusím ferry stihnou.
8 km dlouhý sjezd si uzivam ale už v půlce je mi jasné že ferry nestihnu. Při sjezdu minu další 4 na těžko naložené cykloturisty kteří přijeli s trajektem. Vypadá to že tato trasa je hodně oblíbená... ale ona se tak nějak nabízí sama. Cestou dolů přemýšlím o taborni na oné platí o které mi říkal Bernard
Do přístavu Porozina jsem dorazil 20 minut po odjezdu. Ze všeho nejdřív jsem se byl podívat na cestu která vede k zmíněné pláži. Na pláž vedou dvě cesty jedna po schodech z vrcholu vesnice, druhá horem z parkoviště u středu vesnice, na kterou se napojuje nejdelší, která vede podél pobřeží. Cesta podél pobřeží vedla od jakéhosi staveniště a potom úzká kamenitá pěšina mírně nahoru. Tahle cesta se mi nějak nezdála a říkám si že raději zkusím variantu od parkoviště, která byla i o něco kratší.
Čekalo mě ještě jedno zjištění a to že v celé Porozině neteče z kohoutku pitná voda, na Crestu je pitná voda pouze v okolí jezera Vransko, všude jímá se vozí v cisternách a skladuje v plastových nádržích. Zkoušel jsem ji a opravdu chutná jako nafukovací hračka. Z tohohle vařit a pít, tak bych byl víc mikroplast než člověk. Po dlouhém rozmýšlení jsem v olezlém stánku s prodavačkou vizáže důvěryhodností podomního prodavače hrnců, koupil dvě piva za €5 a 1,5l vody za €3,90. Nejdražší voda v mém životě.
Dostat se na pláž zase tak jednoduché nebylo, i přes to že jsem šel tou jednodušší cestou od parkoviště, konec cesty byl zakončený asi 50 metry nepravidelného schodiště. Nakonec šlo i s naloženým kolem opatrně dodrncat až dolů. Francouzi to vzali podél pobřeží a nakonec museli použít moji cestu, jelikož tam byl neprůjezdný kamenitý terén. Pláž ale stála za to, naprosto opuštěná oblázková pláž s krásným výhledem na prvninu. Určitě lepší než mnou vyhlédnuté původní místo, které jak jsem zjistil následující den, by mělo výhled akorát na nákladní přístav a uhelnou elektrárnu. Hned jsem zavěsil hammaku mezi stromy a šel se poprvé pořádně vykoupat do moře. Jak jsem čekal, bylo docela studené, stačilo si zaplavat pár minut, na umytí ale skvělé.
Díky nedostatku vody, k večeři jsem uvařil tortellini v mořské vodě. Teoreticky by voda v které pastu vaříte, měla být slaná jako voda mořská. Výsledek nebyl tak slaný jak jsem čekal, sice byli tortellini slanější než bych si představoval, ale se sušenými rajčaty, olivovým olejem a pivem to šlo dobře dohromady. U večeře Bernard pronesl krásnou větu: ”Tady je vidět krásný rozdíl mezi Francouzem a Čechem, my máme jedno pivo pro dva lidi a ty mají dvě piva pro jednoho.„
Po večeři si povídáme dlouho do noci, Bernard a Michelle před důchodem pracovali jako učitelé a cykloturistiku mají jako jednu z hlavních náplní svého volného času. Porovnáváme jak se jezdí v zemích které jsme navštívili a schodujeme se že Chorvatsko na tom není úplně nejlépe.
Pozorujeme mihotavé světla vzdálené noční Rijeky. Takhle z dálky a v noci, vypadá i docela hezky.
V jednu chvíli nás Michelle zavolá ať se jdeme podívat ke skalnatému kraji pláže, ve vlnách se tam mihotal bioluminiscenční plankton. Málo ale přece. Poprvé v životě to vidím naživo.
Nejdřív při psaní sedim na hammace a když začne být chladno zalezu si do spacáku. Snažím se toho sepsat co nejvíce, ale usnu s telefonem v ruce. Zbytek dopisu až v průběhu následujícího dne.
Ujeto 68 km, nastoupáno 1585m.
