Dnes rozhodně spěchat nechystal proto se z hammaky dostanu až v 7:30. Dám vyvětrat spacák a do hammaky se na nějaký čas posadim abych hnul s dopsáním včerejška.
Bernard a Michelle už vstávají a zvou mě na kávu. Posnidam snikers ovesnou kaši a dál píšu. Ferry nám vyplouvá až v 10:30. Oba Francouzi odcházejí dřív, v přístavu si ještě na chvíli sednou. 10:00 mám sbaleno a nad schody nejdřív vybrat brašny a až potom kolo. Po cestě do přístavu najdu na zemi podlážku od stanu kterou tam Stratil jeden z Francouzů. Ukázalo se že to byla Michelle, která měla podlážku chycenou jen tak pod Klapálek. Dám jí proto jednu z mých Velcro pásek, kterých mám menší roli pro všechny případy.
Nalodění a plavba opět bez výraznějších problémů a zajímavostí, jen jsem si dal na palubě v celku ucházející kávu.
V přístavu Bestova doplňujeme vody, jelikož s námi jeli i někteří účastníci závodu, byla u kohoutku s vodou docela tlačenice. Na chvíli to byl asi nejvytíženější vodovodní kohoutek v Chorvatsku.
Rozloučím se s milými Francouzi a vydám se na dlouhý výstup.
Ten byl vysoký asi 400 m. Sice tolik nepálí slunce, je docela zataženo, ale je vysoká vzdušná vlhkost a tak se potím jako kůň. Následuje rovina po vrstevnici, takže mám možnost obdivovat výhled.
Projíždíme městečkem Plomin, zastavím tu jelikož mě zaujali dvě staře vypadající věže. Zamknu kolo a jdu se podívat do uliček. Místo mě naprosto uchvátilo, je sice maličkaté, ale s úžasnou starobylou atmosférou. Městečko bylo po 2. světové opuštěno, a před léty se do něj opět nastěhovali lidí. Domy z věnci vypadají naprosto původně. Jen mají třeba nové okna a dveře. Pár domu bylo dokonce napůl ruina a napu obyvatelný dům. Jen výhled není zase tak hezky protože v údolí pod městečkem je největší chorvatská uhelná elektrárna.
Na vyhlídce také přemýšlím kudy pojedu, vidím odtud všechny možné cesty. Původně jsem chtěl jet po hlavní silnici první třídy, abych se vyhnul přílišnému stoupání, ale už z dálky výšin množství aut a náklaďáků jak po silnici projíždí. Druhá cesta vede od spodu údolí, cesta z dálky vypadá jako typická sotolina a stoupání vede kolmo vzhůru.
Volím druhou variantu.
Opět se potím jako kůň, ale v polovině cesty mi dojdou síly a já vím že se musím najíst. Oběd ve štěrku, tortilla, sušené ovoce, ořechy, kousek parmazanu a salámu. Mám neodolatelnou chuť na šumák a tak si udělám malý hrnek.
Pokračuji dál až jsem konečně na rovné silnici.
Potkám Lidl tak v něm nakoupím nějaké zásoby. Lidl jsem si v zahraničí docela oblíbil, ne že bych ho měl nějak rád u nás doma, ale v zahraničí mi vyhovuje že mají stejné rozvržení regálů jako u nás, s téměř identickým zbožím.
Musím pokračovat po hlavní silnici. Nejdřív projedu napůl rozestavěnou silnici, posypanou vápennou drtí, kterou ještě kropí vodou, takže já a kolo jsme obalení vápenným bordelem. Pokracuje jízda po 1. třídě. Nejdřív sjezd do údolí, chvíli jízda údolím v protivětru a potom dlouhý výšlap nahoru. Na silnici byla široká krajnice a nebyl tak velký provoz jak jsem čekal, takže docela pohoda.
Z 1. třídy odbočuji na silnici 5101. Ta byla v sice velmi příjemná (až na jedno chorvatský prase v dodávce co mě málem vzalo zrcátkem), ale jinak v celku nezajímavá. Jediné rozptýlení zajistila kaple S. Vito, kde jsem si mohl zazvonit na zvon. Jestli opravdu mohl nevím, ale stejně jsem si zazvonil.
Přijíždím do města Pula, dnešní konečná. Zastavím se v nákupním centru, kde konečně seženu obyčejné žabky za rozumný peníze. Do města se podívám zítra. Jedu ko kempu Arena Stoja, což je velký kemp roztažený přes celý poloostrov bývalé pevnosti Stoja. Z které zbyla jedna zeď a vykopané základy. Noc za necelých €20 je za stan, podle mě, docela dost. Kemp vypadá tiše a jeho umístění mě baví.
Ve stánku před kempem si dám pljeskavici v místním chlebu, porci hranolek a pivo. Bylo to fajn, bylo toho dost, za €14 super.
Postavím stan a chystám se jít umýt, uvědomím si že za chvíli zapadne slunce a já jsem na příhodné straně poloostrova. Západ byl skvělý, i přesto že byl horizont zamraceny, po západu pořád ještě dopisuji včerejší den. Za mnou kempuje Slovenska rodinka, ale chci hnout s psaním tak na sebe neupozornuji. Chvíli se jen tak podívám na moře a mezi obrysy malých vln něco zahlednu, nemůžu uvěřit vlastním očím. Řeknu vedle stojící, slovenské rodince, moře si nevšímající: ”Dobrý večer, pardon že ruším, ale támhle je tyvole delfín!„ No fakt jako delfín, co se vynořuje nad hladinou. Poprvé v životě vidím delfína v přírodě. Od slovenské rodinky jsem se dozvěděl, že jim na recepci o delfínech říkali, jak tu občas bývají k zahlédnutí. Jo myslím že to tu za těch €20 stalo.
Je teplý večer, chvíli si povídám se slovenskou rodinou a potom konečně dopíšu včerejšek. Tak a teď ještě dnešní den.
Ujeto 64 km, nastoupáno 1054 m.
