11.5. 2023, 13. den - K nám, domů, do Prahy, do Letňan, 16 hodin vlakem...

Jak se v hostelu dá očekávat, tak vždycky se najde někdo kdo uprostřed noci práská dveřmi, svítí ostatním do očí, nebo při hledání svého báglu na někoho sáhne a ten se s výkřikem probudí. To že venku to zní jako by celou noc vyváželi popeláři odpad, je jen detail a že některý spoluobyvatel chrápe, je norma. To chrápání mi vadilo asi nejmíň a dokonce mi přišlo, že mě svojí pravidelností ukolébalo. Hlavně jsem si dal záležet, abych nespal na zádech a nezačal taky chrápat. 

Probral jsem se a zkontroloval čas, je 6:29, vypnu budík co měl za minutu zvonit a tiše jako myš (která váží metrák a má na nohou žabky) se vyklidím z pokoje. Na chodbě sedí, opřený o křídou pomalovanou zeď, jakýsi puberťák kterých je plný hostel. Jdu se umýt do umývárny a když se vrátím puberťák stojí hlavou opřený o dveře vedlejšího pokoje a potichu na ně klepe. Zeptám se jestli si zabouch kartu od pokoje, ale nemluví anglicky. Tak se mu snažím říct ať zajde za recepční, aby mu otevřel. Zatvářil je něco jako "Aha, dobrý nápad!" a odešel. Tý jo. Měl štěstí že jsem šel zrovna kolem.

Na recepci jsem si vyzvednul kolo a zamkl ho venku. Chlapík z recepce jménem Steve, se vyptával odkudkam a doporučil ať se v Trieste a okolí zastavím někdy v září/říjnu. Prý tu tolik neprší a turisti jsou už pryč.

V ceně hostelu byla i snídaně, tu mi i dovolili si vzít s sebou abych stihl vlak v 7:28 do Udine.

Koupím lístky. Sympatická slečna na přepážce mě ještě na poslední chvíli upozorní, že lístky musím před příchodem na nástupiště označit ve štípačce. Dobré vědět.

Vlak odjíždí na čas přesně. Trasa vede podél pobřeží a určitě by naskytovala krásné výhledy, teď je ale všude olovnatý příkrov. Alespoň mám čas dopsat včerejšek. Pobřežní městečka ale vypadají moc hezky a mě je líto že jsem o ně přišel. Trochu to přejde když vidím stromy ohýbající se ve větru a dešti.

Z Udine jsem viděl jen nádraží a pár okolních ulic takže nemůžu hodnotit. 

Na nádraží jsem se byl poradit s sympaťákem za přepážkou, jestli je mi schopný vyměnit moji jízdenku, za dnešní. Mám totiž jízdenky které jsem před několika týdny koupil na pražském hlavním nádraží, hlavně kvůli rezervaci pro kolo. Ty jsou ale až na pondělí 15.5. a jak mi bylo řečeno, nedají se stornovat. Proto zkouším možnost výměny a nebráním se případnému doplatku. Chlapíkovy jsem vysvětlil že mám zdravotní problémy a potřebuji se dostat do Prahy. Ten mi poradit bohužel nedokázal, hlavně kvůli tomu že jízdenky jsou koupené u jiné společnosti a jeho systém je nedokázal rozeznat. Odkázal mě na průvodčího ve vlaku a napsal mi i čas příštích spojů, které jsou specializované na přepravu kol, kdyby na mě nezbylo místo. Říkal že vlak který potřebuji, Udine - Vídeň, měl být poměrně volný když je venku počasí jaké je. Trochu se bojím aby to nebylo naopak, vlak má kapacitu pouze 6 kol.

Na stanici ke mě přišla trojice malých smradů oblečený jako fotbalový máničky. Kteří když viděli bílou hubu co mluví anglicky, hned přišli somrovat o peníze. Když jsem jim vysvětlil že nejsem žádnej Angličan, ale blbej Čech co všude platí kartou, kterou má ve svém mobilu, který odemyká otiskem prstu a který fakt nemá rád fotbal. Otočili se a šli somrovat jinam.

Nedaleko nádraží jsem našel obchůdek, kde jsem koupil laciná sluchátka, jelikož ty původní jsem společně s mýdlem zapomněl v Lublaňském hostelu. Potom jsem zapadl do příjemné kavárny na nádraží, vedené hrozně milým baristou. Koupil jsem si skvělé cappuccino a ještě lepší croissant. Za €3,5 pojďmi.

V kavárně dopíšu včerejšek a začnu sepisovat i dnešní den, protože doma bych se k tomu už asi nedonutil. Znám se. 

Po dvou hodinách čekání si do vlaku koupím focacciu s olivami a jakési "esíčko" z třeného lineckého v čokoládě. Oboje bylo naprosto skvěle a za €4. 

Čekám na nástupišti a jsem pěkně nervózní, jelikož tu čeká hromada cykloturistů z Rakouska. Tohle vypadá blbě, do vlaku se asi nedostanu. Přijíždí vlak, všichni s kolama se hrnou do posledního vagónů. Já se nikam nehrnu, potřebuju počkat na výpravčího. Mezitím pomáhám rakouským důchodcům s jejich elektrokoly do vlaku a na háky. Je tu přísně vypadající průvodčí a všech se ptá jestli mají rezervaci. Ti co nemají, tak ven. Je plně obsazeno. Když se ptá mě, tak mu vysvětlím situaci s lístky a přidám i zmínku o zdravotních problémech. Opravdu to nejde, předpisy. Velezu z vlaku a zvedám kolo ze země, přemýšlející co teď. Asi jsem vypadal zoufale, protože průvodčí vykoukl ze dveří a naznačil mi ať ještě nikam nechodím. Nakonec mávl ať si nastoupím, že mě vmačkne mezi dvě kola. Jsem mu strašně vděčný a nevím jak mu poděkovat. Říká jen: Když můžu, pomůžu. Navíc když s ním chci řešit lístky, tak jen mávne rukou a popřeje šťastnou cestu. 

Takže sedím ve vlaku směr Vídeň, sledují Krásné údolí řeky Tagliamento a pořád nevěřím mému štěstí.

Moc šťastný nebyl průvodčí z Rakouské strany, když jsem mu ukázal lístky a snažil se vysvětlit situaci, pořád říkal že tohle opravdu není v pořádku. Přijížděli jsme zrovna do stanice a tak naštvaně oddusal a už se za celou šestihodinovou jízdu neukázal. Uf... doufám že průvodčí z Itálie nebude mít nějaké problémy. 

První co jsem na Vídeňském nádraží udělal, byla koupě večeře. Indického hovězího kari s rýží a naanem. Potom zašel do Billy koupit do vlaku tři piva Gösser a balení sushi na které jsem měl hroznou chuť. 

Vlak Vídeň - Praha odjel přesně v 19:10. Hned co jsem vlezl do vlaku tak na mě že dveří vlezl olezlý týpek s dvěma čoklama a angličtinou s českým přízvukem mě urputně prosil o dvě eura co mu chybí na lístek do Břeclavi. Jediné co jsem mu na otřepané pohádce věřil, je to že pochází z Břeclavi. Když jsem mu řekl ať mi dá prachy a já mu koupím jízdenku přes aplikaci, tak to že prý ne a odešel.

Pivo mi moc nechutnalo, bylo hrozně sladké, až jsem nejdřív myslel že jsem koupil nějakou limonádu. Za to sushi bylo opravdu čerstvé a dobré.

O čtyři a půl hodiny vystupují na pražském hlavním nádraží. Vlak přijel překvapivě na čas a akorát abych stihnul metro do Letňany. Jsem tak unavený a zblblý že poprosím anglicky člověka v metru, jestli by poodstoupil.

V Letňanech je teplý večer, přímořský vzduch mi už teď chybí. Z vypláchnutého řetězu se ozývají zvuky, jako z klubka myší, teď ho ale mazat opravdu nebudu. V 0:15 jsem dorazil domů. Výlet byl skvělý, i přes všechny nesnáze, přeci jen o tom to je. Jen nevím čím to je, ale tentokrát ten výlet utekl rychleji než obvykle.

10.5. 2023, 12. den - Parenzana a švih do Trieste

Noc byla super pohodlná, až na dvě lišky které na sebe pořvávali z vedlejšího lesíka.

Z hammaky vylézání díky budíku v 6:30. Snídaně a při ní dopisuji včerejšek. Nemůžu si pomoct, ale psaní mi poslední dny hrozně dlouho trvá, i když mi přijde že se ten den tolik nestalo.

Proto taky vyjíždím až v 9:30. Oproti očekávání ještě nezačalo pršet, jen zlehka mrholí.

I přes to jaká je na dnešek předpověď, potkáváme na Parenzaně hromadu lidi na kolech, někdy bikepackeři, někdy němečtí turisti na elektrokolech, ale vždy velká skupinka. Prejizdim další viadukt jménem Kvar, ten je kratší a díky vzrostlému houští se nedá moc vyfotit. O několik kilometrů dál projíždím parádním tunelem pod městečkem Motovum který má 222 m. Po chvíli přemýšlení se rozhodnu že se zajedu do městečka podívat, i přes to že se musím vyškrábat na špičatý kopec, na kterém stojí.

Neplacená část městečka je poměrně malá a nic moc v ní vidět není. Do placené nejdu a proudu si alespoň výstavu o městě samotném. Co jsem tak pochopil tak okolí města je vyhlášeno hlavně svými lanýži. Poté zde řadu let také pobýval Josef Ressel, český rodák a vynálezce archimédova šroubů, nebo kuličkového ložiska. Také tu probíhá Motovum filmový festival, o kterém jsem nikdy neslyšel. Město jako takové vypadá hezky, obchody a restauracemi trochu připomíná typickou turistickou past, ale opět to zachraňuje atmosféra celého místa. 

Začíná pršet a tak zalezu na kávu do místní hotelové restaurace Kaštel. Najdu si jediné místo s zásuvkou a ke kávě poprosím o jablečný koláč, který mi byl nabídnut. Koláč vypadal tak fancy, že jsem se bál cenovky, ale nakonec za oboje €12. Super cena a koláč byl dost dobrý.

Koukám na meteoradar a v počasí se prostě lepšit nebude, vyrážím tedy do deště. 

V mokru a dešti dle očekávání přestala držel lepící páska, která držela podrážku pravé boty. Uřízl jsem ze staré duše tlustou gumičku a tou celou špičku boty stáhl. Díky tomu že jsem ji propletl vzorkem podrážky, podrážku udržela až do večera.

Sleduji dál Parenzanu a projíždím přes další viadukt Oprtalj, tunel s viaduktem Freski a zbytky stanice Završje. Po cestě poobědvám v suchu pod jakýmsi starým mostkem. 

Déšť se jen zhoršuje. Naštěstí, 15°C a pohyb zajišťují že nemusím mít ani rukavice, takže budou hezky suchý na případný zastávky. Vystoupal jsem na jednu z vyhlídek, která byla kompletně zahalená v mracích. 

Šotolinová cesta se pomalu mění v potok a já jsem totálně promáčený. V městečku Kaldania se na chvíli schovávám, snad v jediné autobusové zastávce v celém Chorvatsku. Po dlouhé době zapínám data a kontroluju předpověď.

Už pár dní vím že má chystaná trasa do Slovinských Alp se konat nebude, předpovědi na následujících 5 dní jsou tam, silné deště celý den a noc. Na některých místech nárazový vítr až 80 km-h a k tomu všemu maximálně 8°C. Náhradní plán bylo zbytek dovolené strávit na italském pobřeží, kde alespoň je o něco tepleji. Jenže předpovědi se už na zítřek začali velice zhoršovat. Nejen že deště zesílí, ale do toho také začne foukat nárazový vítr až o síle 40 km-h. Další dny přijdou i bouřky a to vše až do pondělí kdy mám naplánovaný odjezd. Když k tomu propočtu muj zdravotní problém, vychází mi z toho jen to, že tohle už nemá moc smysl. Rozhodl jsem se co nejrychlejší cestou se dostat do Trieste, zaplatit si hostel a ranním vlakem do Udine odkud jsem měl původně naplánovaný odjezd domů.

Dle mapy bude nejkratší cesta do Trieste vede samozřejmě po silnici 1. třídy. No nic, narvu si do pusy hrst gumových medvídků, které zapiju kolou a pustím se po promáčené silnici plné kamionu a autobusů. Cedule ukazují Trieste 33 km, v osm večer budu v hostelu. 

Jízda po silnici nebyla tak hrozná, u hlavních silnic Chorvati dělají strouhy tak, že se jedná v podstatě o trochu nakloněnou krajnici. Navíc to vypadá že je pravidelně čistí. Takže při pomalém stoupání jsem měl poměrně pohodlný prostor. 

Jsem ve městě Koper. Ó Slovinsko jak jsi mi chybelo, odtud až do Trieste vede pohodlná cyklotrasa podél dálnice.

Okolo jedno sjezdu z dálnice, začne být značení dost zmatečné. Jo aha já už jsem v Itálii, tak to jo.

Značení mě navede i na závěrečný úsek Parenzany, která se se mnou rozloučí průjezdem mostku, ani fotku jsem si neudělal. Došlo mi to až pozdeji.

Můj hostel je až úplně v centru Trieste, kousek od nadrazi. Jízda městem mě baví, široké pruhy kde se vejdu jak já, tak projíždějící auta. Italové mají při řízení takový jakýsi flow. Zbytečně nezrychlují aby za pár metrů musely brzdit a je vidět že si hlídají své okolí, ono s proplétajícími se skútry je to potřeba.

V hostelu zjistím že nenabízejí možnost uskladnění kola. Dali mi několik čísel, na která mám zavolat. Na jednom mi řekli že mají plno a zbytek mi to nezvedl.

Pár bloků vedle se i nacházel jakýsi B&B za podezřelé nízkou cenu, když jsem viděl vchod a zvonky od různých společností začal jsem čichat ve vzduchu nějaký scam a tak jsem se vrátil do hostelu.

Tam se mi po je po chvíli povede přemluvit, aby mi kolo uskladnili v kumbálu na zavazadla. Pouze pod podmínkou že si kolo vyzvednu do 7:30 ráno, kdy jim má přijet skupina hostů a místo budou potřebovat volné. Skvěle! Stačilo jen trochu zakňourat.

Hostel Hottelo je moderní, čistý a hezky vybavený. S černými zdmi pomalovanými od hostů křídou. Pokoje jsou tu buď po 12 nebo 6 lůžkách, samozřejmě ve formě palandy.

Sprchu jsem si náležitě užili. Mokré oblečení srolovat a hodil na kdno brašny, teď je mi jedno jestli zasmradnou nebo ne, za dva dny stejně všechno půjde do pračky. 

Seznámím se s velmi sympatickou peruánkou, žijící ve Švýcarsku, která obývá palandu podemnou. Jmenuje Semina, byla obdivovat krásy Slovinska a také míří domu kvůli špatné předpovědi. Pěknou chvíli se vybavujeme o cestování, Peru, Slovinsku, Chorvatsku a vzájemně se pochlubime fotkami hezkých míst kde jsme byli. Naše povídání přeruší můj hlad a tak zajdu do baru na večeři. Smím dva obří zapečené sendviče, vypiju dvě piva a chci něco sepsat. Bohužel dávají fotbal a v baru je pěkný kravál, tak se odeberu na svou palandu. Moc toho nenapíšu protože téměř ihned usnu.

Ujeto 75 km, nastoupáno 1410 m.

9.5. 2023, 11. den - Pula, Poleč a jiné radosti.

Asi v pět ráno mě vzbudí jak dvě nenechavé kočičí tlapky si chtějí brousít drápky o můj stan. Bouchnu do místa kde se tlapky rýsují, uslyším zběsilý kočičí běh a znova usnu. 

Pořádně se probudím až v 6:15. Prvně zabalím stan a přesunu se k nedalekemu stánku s občerstvením, který zeje prázdnotou, je zde příjemné sezení na snídani a dokonce funkční zásuvka, kde nabíjím powerbanku. Po snídani zaplatím kemp, nakonec stal jen €18,70 protože jsem rozuměl o euro víc. V centru Pule mě zaujal jedině amfiteátr, který je prý nejlépe zachovalou románskou památkou v Chorvatsku, čemuž věřím protože ten zbytek má v lepším případě obvodové zdivo. Také se prý jedná o jeden z největších románských amfiteátrů. Dovnitř jsem nešel, raději jsem si zašel do kavárny nad amfiteátrem a dovnitř se díval že zahrádky kavárny.

Cesta z Pula do Poreč vede pouze přes silnici 1. třídy. Stezky jsou v podstatě nesmyslné a hrozně bych si po nich zajel. Cesta po silnici je ale masakr s hrozně silným provozem. Ke všemu mi jízdu stěžuje jeden malý, ale dost výrazný problém a tak musím dělat časté zastávky. S silnici mi už došla trpělivost s sjel jsem na vedlejší silnici, díky které si od hlavního tahu trochu odpočinu, navíc vede do městečka kde mají lékárnu. Lékárnici v městě Vodnjan jsem řekl že potřebuju něco co zabírá opravdu rychle, dostal jsem hromadu prášku a dalších léků a bez přemýšlení vyplázl €35. Jestli Vás zajímá o jaký problém jde, tak neřeknu. Protože vím že někteří u mého vyprávění rádi snídají. Vodnjan docela překvapilo jako velice hezké staré město se skvělými ulickami z kterých dýchá historie a hromadou koček v ulicích, z kterých dýchají blechy.

Za městem byla ukázka klasické stavby Kaijun, jedná se o farmářský přístřešek postavený z nakládaných kamenů, sesbírány při čištění poli. Ukázkové kaijun by byli skvělý bivak, kdyby neboli zevnitř osvětlený silnou lampou a kdyby v nich nebylo nasráno. Jedu po šotolině vedoucí souběžně s hlavní silnici. Šotolina sice po pár kilometrech končí. Silnice už není taková divočina njako předtím, minul jsem dálniční nájezd a zdá se že ten to nejhorší odfiltroval.

V městečku Flengy špatně odbočím, čehož si všimnul až po 3,5 kilometrech. Než se zase vracet udělám si menší zajížďku k pobřeží. Byla to dobrá volba, městečka podél pobřeží jsou moc hezká, je vidět že to tu turistický žije, ale není to zase tak hrozný turistický kýč. Až tedy na Dino Park. Nejvíc mě ale překvapilo, že tu mají, světe div se, cyklostezku. Jako že takovou tu regulérní, asfaltovou, sledující silnici. Navíc se táhne po pobřeží až k Poreč. Užívám si pohodovou jízdu skrz parky, městečka a turistické rezorty.

Poreč, přes to jak turistické místo to je, je super pěkný město, které se mi zažil líbilo asi nejvíc. Chvíli bloudím uličkami a na googlu si najdu nedalekou restauraci s velice dobrým hodnocením. Restaurace se jmenuje Plava Tocka, už od vchodu vypadá moc hezky. Milá obsluha mi nabídne ať si kolo uložíme k nim do zázemí. Poprosím o místo s zásuvkou a objednám si grilované ančovičky s bramborovým salátem, k tomu šopský salát a sklenici lokálního bílého. Vše bylo vynikající. Bramborový salát, z brambor a špenátu. Ančovičky jen pepř, sůl a citronová šťáva. Šopský salát, velké kusy rajčat a okurky zasypány hromadou skvělé fety. To vše za €23 a ještě jsem dostal panáka domácí Rakije jako pozornost. Boží místo.

Téměř ve středu města začíná cyklotrasa Parenzana, asi hlavní důvod proč jsem se vydal tímhle směrem, protože jí mám v merku už 10 let. Je to trasa která vede po bývalé úzkokolejné trati, od Poreč po Trieste. Přitom se kroutí přes kopce v místní oblasti. Má 112 km, pověst jedné z nejkrásnějších cyklotras v Evropě a potom co jsem v Chorvatsku zažil, se divím že zrovna tady, kde se na cykloifrastrukturu všeobecně kašle, žije takovýhle projekt. Jen co opustím hranici města cyklotrasa přechází v šotolinu a já upoustim tlak v pláštích skoro na polovinu, protože nic není tak proměnlivé jako kvalita chorvatských polních cest a je mi jasný že jediný asfalt co v příštích 112 km potkám bude tak akorát při křížení silnice. 

Třetinu trasy zabírá stoupání, ale protože vlak, stoupání je opravdu mírně. Udržují pohodové tempo a užívám si klidnou jízdu přírodou a vesnicemi. 

Potkáváme bývalou železniční stanici předělanou na Caffe la Parenzana a ve vesnici Vižinda model lokomotivy, která zde jezdila. Hned vedle také vyprosim vodu do všech nádob. Mám to už kousek do vyhlédnutého nocoviště.

Cesta vede už docela vysoko a je často vedena ve vykutané skále, začínají se objevovat první výhledy a také prejizdim první kamenný viadukt Sabadin, viadukt je krásný a výhled do krajiny, který poskytuje také.

O několik stovek metrů dál najdu vedle cesty úžasnou dřevěnou budku, tak akorát do ní zaparkovat kolo a lehnout si do ní. Rozhodnu se že pojedu ještě dva kilometry dál a porovnání to s ním vyhlédnutým místem. Místo je malá sranda rozhledna u které je jaký altán s rychlým občerstvením, ten vypadá opuštěný. 6 velkých sloupu k zavěšení a na jedné straně velký krb, uprostřed dlouhý a široký mramorový stůl. Ve zdi dokonce zásuvka, ale bez proudu. V každém rohu kamera, a cedule s upozorněním na monitorovány a soukromý objekt. Kamery se zdají nefunkční, ale i kdyby byli nikam jinam už nejdu. Počínaje dnešním večerem, následují 4 dny (v lepším případě) má pršet a já chci poradny přístřešek. Je odtud i krásný výhled na městečko Motovum, které se tyčí na vysokém kopci. K večeři udělám kotel instantní bramborové kaše se salámem, mám co dělat abych vše snědl. Už za tmy, těsně než jdu spát tu zástavý malé auto s majitelem pozemku, nad očekávání ho nejvíc zajímá jestli jsem v pořádku a akorát mě poprosí abych si odvezl všechny odpadky. Chvíli píšu, potom jdu spát. Motovum v noci krásně svítí.

Ujeto 84 km, nastoupáno 848 m.

8.5. 2023, 10. den - Zpátky na kontinentu.

Dnes rozhodně spěchat nechystal proto se z hammaky dostanu až v 7:30. Dám vyvětrat spacák a do hammaky se na nějaký čas posadim abych hnul s dopsáním včerejška.

Bernard a Michelle už vstávají a zvou mě na kávu. Posnidam snikers ovesnou kaši a dál píšu. Ferry nám vyplouvá až v 10:30. Oba Francouzi odcházejí dřív, v přístavu si ještě na chvíli sednou. 10:00 mám sbaleno a nad schody nejdřív vybrat brašny a až potom kolo. Po cestě do přístavu najdu na zemi podlážku od stanu kterou tam Stratil jeden z Francouzů. Ukázalo se že to byla Michelle, která měla podlážku chycenou jen tak pod Klapálek. Dám jí proto jednu z mých Velcro pásek, kterých mám menší roli pro všechny případy.

Nalodění a plavba opět bez výraznějších problémů a zajímavostí, jen jsem si dal na palubě v celku ucházející kávu.

V přístavu Bestova doplňujeme vody, jelikož s námi jeli i někteří účastníci závodu, byla u kohoutku s vodou docela tlačenice. Na chvíli to byl asi nejvytíženější vodovodní kohoutek v Chorvatsku.

Rozloučím se s milými Francouzi a vydám se na dlouhý výstup.

Ten byl vysoký asi 400 m. Sice tolik nepálí slunce, je docela zataženo, ale je vysoká vzdušná vlhkost a tak se potím jako kůň. Následuje rovina po vrstevnici, takže mám možnost obdivovat výhled. 

Projíždíme městečkem Plomin, zastavím tu jelikož mě zaujali dvě staře vypadající věže. Zamknu kolo a jdu se podívat do uliček. Místo mě naprosto uchvátilo, je sice maličkaté, ale s úžasnou starobylou atmosférou. Městečko bylo po 2. světové opuštěno, a před léty se do něj opět nastěhovali lidí. Domy z věnci vypadají naprosto původně. Jen mají třeba nové okna a dveře. Pár domu bylo dokonce napůl ruina a napu obyvatelný dům. Jen výhled není zase tak hezky protože v údolí pod městečkem je největší chorvatská uhelná elektrárna.

Na vyhlídce také přemýšlím kudy pojedu, vidím odtud všechny možné cesty. Původně jsem chtěl jet po hlavní silnici první třídy, abych se vyhnul přílišnému stoupání, ale už z dálky výšin množství aut a náklaďáků jak po silnici projíždí. Druhá cesta vede od spodu údolí, cesta z dálky vypadá jako typická sotolina a stoupání vede kolmo vzhůru.

Volím druhou variantu.

Opět se potím jako kůň, ale v polovině cesty mi dojdou síly a já vím že se musím najíst. Oběd ve štěrku, tortilla, sušené ovoce, ořechy, kousek parmazanu a salámu. Mám neodolatelnou chuť na šumák a tak si udělám malý hrnek. 

Pokračuji dál až jsem konečně na rovné silnici. 

Potkám Lidl tak v něm nakoupím nějaké zásoby. Lidl jsem si v zahraničí docela oblíbil, ne že bych ho měl nějak rád u nás doma, ale v zahraničí mi vyhovuje že mají stejné rozvržení regálů jako u nás, s téměř identickým zbožím. 

Musím pokračovat po hlavní silnici. Nejdřív projedu napůl rozestavěnou silnici, posypanou vápennou drtí, kterou ještě kropí vodou, takže já a kolo jsme obalení vápenným bordelem. Pokracuje jízda po 1. třídě. Nejdřív sjezd do údolí, chvíli jízda údolím v protivětru a potom dlouhý výšlap nahoru. Na silnici byla široká krajnice a nebyl tak velký provoz jak jsem čekal, takže docela pohoda.

Z 1. třídy odbočuji na silnici 5101. Ta byla v sice velmi příjemná (až na jedno chorvatský prase v dodávce co mě málem vzalo zrcátkem), ale jinak v celku nezajímavá. Jediné rozptýlení zajistila kaple S. Vito, kde jsem si mohl zazvonit na zvon. Jestli opravdu mohl nevím, ale stejně jsem si zazvonil.

Přijíždím do města Pula, dnešní konečná. Zastavím se v nákupním centru, kde konečně seženu obyčejné žabky za rozumný peníze. Do města se podívám zítra. Jedu ko kempu Arena Stoja, což je velký kemp roztažený přes celý poloostrov bývalé pevnosti Stoja. Z které zbyla jedna zeď a vykopané základy. Noc za necelých €20 je za stan, podle mě, docela dost. Kemp vypadá tiše a jeho umístění mě baví.

Ve stánku před kempem si dám pljeskavici v místním chlebu, porci hranolek a pivo. Bylo to fajn, bylo toho dost, za €14 super.

Postavím stan a chystám se jít umýt, uvědomím si že za chvíli zapadne slunce a já jsem na příhodné straně poloostrova. Západ byl skvělý, i přesto že byl horizont zamraceny, po západu pořád ještě dopisuji včerejší den. Za mnou kempuje Slovenska rodinka, ale chci hnout s psaním tak na sebe neupozornuji. Chvíli se jen tak podívám na moře a mezi obrysy malých vln něco zahlednu, nemůžu uvěřit vlastním očím. Řeknu vedle stojící, slovenské rodince, moře si nevšímající: ”Dobrý večer, pardon že ruším, ale támhle je tyvole delfín!„ No fakt jako delfín, co se vynořuje nad hladinou. Poprvé v životě vidím delfína v přírodě. Od slovenské rodinky jsem se dozvěděl, že jim na recepci o delfínech říkali, jak tu občas bývají k zahlédnutí. Jo myslím že to tu za těch €20 stalo.

Je teplý večer, chvíli si povídám se slovenskou rodinou a potom konečně dopíšu včerejšek. Tak a teď ještě dnešní den.

Ujeto 64 km, nastoupáno 1054 m.

7.5. 2023, 9. den - Krk a Crest

6:30 vylezam z hammaky, slunce se do mě už začíná opírat a já vím že tomu tak bude po zbytek dne. Podnikání proper ovesnou kaši, tentokrát s dvěmi Snikerakami. Kolem mého tábořiště projíždí hodně lidí s lehkou bikepacking výbavou, převážně na gravel kolech. 8:45 se rozloučil s Renne a Helen kteří byli ještě napůl v posteli a vyrážím.

Z pláže jsem se vydal po neznačené cestě označené pouze zákazem vjezdu. Byla to příjemná šotolina vedoucí mezi zády olivovníků. Za chvíli začnu zdrncat po vysokých kamenech. Některé cesty by tu měl být pozůstatek z románských dob, tahle by klidně mohly být ten příklad. Když už nic jiného tak jsem alespoň celou dobu ve stínu. Jedu sice pomalu ale tak nějak to jde. Z cesty vyjedu do vesnice Risika, kde si uvědomím skutečnost neděle. Z kostela, vedle kterého jsem zastavil, se ozývá krásný zpěv. Chvíli se rozmyslím a nakonec sjedu asi o 200 výškových metrů k Sveti Marak. 

Světí Marak je moc hezká zřícenna hned u pobřeží, mezi jejíž zdi by byl super bivak. Když Slezan z kola všimnu si že na pravé noze se mi udělal ukázkový žralok. Tenhle trip na ty boty opravdu nemám štěstí. Žralokovi zalepim hubu Teda páskou, zdá se ze by to mohlo držet. Pokračuji na cestě podél pobřeží, nejdřív šotolina, potom asfalt a hromada stoupani.

Městečko Vrbnik nevypadá zlé, ale nechce se mi do něj zbytečně klesat, jen abych si to musel zase vystoupat. Když stoupám z města, na horizontu stojí pár, zdá se že fotografů. Co se k nim přibližují zaujmou bojový postoj a začnou si mě zuřivě fotografovat a natáčet. Kdyz tohle píšu došlo mi že, si mě asi spletli s jedním ze závodníků právě probíhajícího závodu... viz. níže. 

Pokračují po hodové silnici směrem na město Krk, po cestě potkám výrazný strom u kterého zastavím. Strom je vypadá hodně staře a cedulka u něj říká že je to druh břestovce a mohl ho zasadit jakýsi král Krešimir někdy mezi rokem 1058-1074 n.l. Dám si po ním oběd. A mezitím prijedou dva Němci s kterými zabřednu na delší cestovatelský small talk. Dozvím se že přijeli najít kešku, která je ukryta kdesi ve stromě, jen prý na něm bydlí i jakýsi had, takže se jim do hledání moc nechce.

Jsem v městečku Krk, zatím je to jedno z nejhezčích co jsem v Chorvatsku byl. I přesto že tu panuje čilý turistický ruch, má příjemnou atmosféru, krásný klášter, kostel a úzké uličky v kterých chvíli bloudím. V pár obchodech jsem se byl podívat po nějakých obyčejných gumových žabkách do vody, co rychle schnou. Chtěli za ně minimálně €20, tak jsem je nechal pro nějakého jiného vola. Následuje dlouhý výšlap po šotolinově, i přesto že mám oba pláště vypuštěné, kvůli lepší trakci, zadní výplet mi přesto nepěkné podkluzoval na hlubokém štěrku. Slunce se domě opírá plnou silou, že mě leje. Proti mě projíždí banda Čechů na elektrokolech, naštěstí z mého mručivého ”hello„ nepoznali. 

V přístavu Valbiska kupuju listy na trajekt co odjíždí za 45 minut. V restauraci hned vedle si objednám pljeskavicu s bramborem a kolu. V rohu restaurace sedí jedna bikepackerka s hodně lehkou výbavou. Za nedlouho přijede druhý bikepacker, nabidnu mu asi si přisedne ke mě do stínu, protože ostatní volná místa už byla jen na spalujícím slunci a týpek vypadal že sluníčka si užil tak akorát dost. Chlapík mi prozradil že jsou členy závodu který se jede z Lublaňy do Trieste přes Krk a Crest. Závod se jmenuje Seven Serpents a je dlouhý přes 500 km, při nichž závodníci nastoupají 10 000 m. Přidají se ke mě ještě jeho další dva kolegové z týmu a kteří říkají, že něco podobného jedou rozhodně naposledy. 

Nalodění proběhne hladce, na lodi si koupím nanuk lokální kolu která chutná jako Kofola z Wishe. Užívám si jízdu trajektem (trajekty mám hrozně rád), mlsám nanuk a poskytují lékárničku jednomu závodníkovy, který byl nehezky potlučený a odřený.

Crest by se dal shrnout jako jedno velké stoupání. A ovce. Po pár kilometrech zastavují ve stínu a dofukuji oba pláště co mi síly stačí, jelikož se na asfaltu vůbec neodvalovali. Kdybych si tak vzpomněl u benzínky v přístavu, tam byl určitě kompresor. 

Na Crestu žije jaký specifický druh ovce, v čem je výjimečná nevím, ale je to ovce. Kontroloval jsem to... dvakrát. Nejlepší byla jedna ovce, která stála na skále nad silnicí a zkopávala dolů do silnice, ještě dlouho poté jsem slyšel kameny dopadající na značku a svodidla. Myslím že řidiči z ní musí být nadšení.

Co se nedá vytknout jsou úžasné výhledy do dálky které mi Crest nabídl. 

Dochází mi voda a trajekt odjíždí v 18:00 což je za půl hodiny, za chvíli budu na vrcholku a následný 10 km dlouhý sjezd by mohl zajistí že trajekt ještě stihnu. Mám totiž vyhlédnuté místo v jedné zátoce na pevnině, ale je od přístavu dobrých 13 km daleko s 400m stoupání.

Na vrcholku hory Barbin potkám milý pár francouzských cykloturistů. Jmenuji se Bernard a Michelle a užívají si svůj první rok v důchodu, jsou na cestě už měsíc a mají ještě 3 týdny před sebou. Mají v plánu se utábořit na pláži kousek od přístavu, kam mířím. Bernard mi taky řekne že toto vrcholek není a že mě čeká ještě 90m výstup. Přesto se pokusím ferry stihnou.

8 km dlouhý sjezd si uzivam ale už v půlce je mi jasné že ferry nestihnu. Při sjezdu minu další 4 na těžko naložené cykloturisty kteří přijeli s trajektem. Vypadá to že tato trasa je hodně oblíbená... ale ona se tak nějak nabízí sama. Cestou dolů přemýšlím o taborni na oné platí o které mi říkal Bernard

Do přístavu Porozina jsem dorazil 20 minut po odjezdu. Ze všeho nejdřív jsem se byl podívat na cestu která vede k zmíněné pláži. Na pláž vedou dvě cesty jedna po schodech z vrcholu vesnice, druhá horem z parkoviště u středu vesnice, na kterou se napojuje nejdelší, která vede podél pobřeží. Cesta podél pobřeží vedla od jakéhosi staveniště a potom úzká kamenitá pěšina mírně nahoru. Tahle cesta se mi nějak nezdála a říkám si že raději zkusím variantu od parkoviště, která byla i o něco kratší.

Čekalo mě ještě jedno zjištění a to že v celé Porozině neteče z kohoutku pitná voda, na Crestu je pitná voda pouze v okolí jezera Vransko, všude jímá se vozí v cisternách a skladuje v plastových nádržích. Zkoušel jsem ji a opravdu chutná jako nafukovací hračka. Z tohohle vařit a pít, tak bych byl víc mikroplast než člověk. Po dlouhém rozmýšlení jsem v olezlém stánku s prodavačkou vizáže  důvěryhodností podomního prodavače hrnců, koupil dvě piva za €5 a 1,5l vody za €3,90. Nejdražší voda v mém životě.

Dostat se na pláž zase tak jednoduché nebylo, i přes to že jsem šel tou jednodušší cestou od parkoviště, konec cesty byl zakončený asi 50 metry nepravidelného schodiště. Nakonec šlo i s naloženým kolem opatrně dodrncat až dolů. Francouzi to vzali podél pobřeží a nakonec museli použít moji cestu, jelikož tam byl neprůjezdný kamenitý terén. Pláž ale stála za to, naprosto opuštěná oblázková pláž s krásným výhledem na prvninu. Určitě lepší než mnou vyhlédnuté původní místo, které jak jsem zjistil následující den, by mělo výhled akorát na nákladní přístav a uhelnou elektrárnu. Hned jsem zavěsil hammaku mezi stromy a šel se poprvé pořádně vykoupat do moře. Jak jsem čekal, bylo docela studené, stačilo si zaplavat pár minut, na umytí ale skvělé.

Díky nedostatku vody, k večeři jsem uvařil tortellini v mořské vodě. Teoreticky by voda v které pastu vaříte, měla být slaná jako voda mořská. Výsledek nebyl tak slaný jak jsem čekal, sice byli tortellini slanější než bych si představoval, ale se sušenými rajčaty, olivovým olejem a pivem to šlo dobře dohromady. U večeře Bernard pronesl krásnou větu: ”Tady je vidět krásný rozdíl mezi Francouzem a Čechem, my máme jedno pivo pro dva lidi a ty mají dvě piva pro jednoho.„

Po večeři si povídáme dlouho do noci, Bernard a Michelle před důchodem pracovali jako učitelé a cykloturistiku mají jako jednu z hlavních náplní svého volného času. Porovnáváme jak se jezdí v zemích které jsme navštívili a schodujeme se že Chorvatsko na tom není úplně nejlépe.

Pozorujeme mihotavé světla vzdálené noční Rijeky. Takhle z dálky a v noci, vypadá i docela hezky.

V jednu chvíli nás Michelle zavolá ať se jdeme podívat ke skalnatému kraji pláže, ve vlnách se tam mihotal bioluminiscenční plankton. Málo ale přece. Poprvé v životě to vidím naživo.

Nejdřív při psaní sedim na hammace a když začne být chladno zalezu si do spacáku. Snažím se toho sepsat co nejvíce, ale usnu s telefonem v ruce. Zbytek dopisu až v průběhu následujícího dne.

Ujeto 68 km, nastoupáno 1585m.