6.5. 2023, 8. den - Chorvatsko

Spal jsem jako zabitý a z hammaky se mi zase vůbec nechce. Vylézám až na zvonění nedalekého kostela, že je sedm hodin. Je docela chladno a tak udělám litr čaje, němu posbírám pytel briošek, koupené v Lublaňi. Při snídani dopisují včerejší den. To je taky důvod proč vyrážím až v 9:15.

Cesta začíná kousek po silnici a pak směrem nahoru, ani jsem se nedíval na výškový profil a bylo to asi dobře, protože stoupání bylo překvapivě dlouhe. Poté odbočují na cestu která byla vyznačena jako silnice, ale byla to obyčejná šotolina jako jsem jel včera. Cesta se zase poměrně dlouho točí nahoru, až na hlavní silnici. Domy vypadají o dost jinak... aha já už jsem v Chorvatsku. Přejezd přes hranici byl někde v půlce stoupání šotolinové cesty a o hranici ani zmínka.

Následuje 15 km dlouhý sjezd, silnice je pěkně hnusný hlavní tak na Rijeku. Prehoupnu se přes jeden horizont a naskytne se mi první pohled na moře a Rijeku, zahalenou oparem. Z výšky Rijeka nevypada jako moc sympatické místo.

Zblízka už vůbec ne. Oprýskané budovy, všudypřítomný bordel a smrad z aut, špína a rozmlácené silnice jako by se tu včera bojovalo o Jugoslávií. Zajedu k pobřeží, jestli tam alespoň najdu slušnější restauraci. Pobřeží je tu hlavně nákladní přístav, nebo přístav jachet. Jednu slušnou restauraci jsem našel. Mám chuť na něco co žilo ve vodě s hranolky. Objednám si mořského pstruha z grilu. Jídlo super pivo meh... byl to nealkoholický Hilter, tak co čekám.

Rychle pryč z Rijeky opět po hlavním tahu. Tentokrát to není tak špatná cesta. Buď jedu v příjemném stínu, nebo si můžu užívat pobřeží. Nejdřív jsem obdivoval další nákladní přístav, poté montovnu nákladních lodí a nakonec i ropnou rafinerii, kdera dávala o sobě vědět hlavně smrwdem spálených pneumatik. Za tu dobu co jsem jel okolo, jsem cítil jak ve mě vybujely dva nádory. Dávám trochu delší pauzu v Bakarac, kterou využívám hlavně na hledání perspektivního místa k přespání. 

Přehozením Krčki most, přejezd vypadal docela děsivé, jelikož pro pěší tu je pouze úzký chodníček u kterého by mi na každé straně zbývalo asi 15 cm od brašny. Jedu tedy s auty, ale pruh je tak široký že mě auta mohou bezpečně předjed a zároveň moc nevybočoval z pruhu. Největší překvapení byl malý ostrov uprostřed mostu kde na kamenitých svazích nekdo chovca stádečko ovcí.

Chvíli jedu po hlavni a za letištěm odbočíme na jihovýchod, úzká silnice vede mezi vysokými houštinami, takže není nikam vidět. Cesta mě nakonec vyplivne nad zátokou městečka Čižići. 

Objedu zátoku kolem dokola, městečka v zátoce jsou takové ty typické pobřežní městečka kde jsou pouze pensiony a apartmány pro turisty. Chvíli přemýšlím že bych zabivakoval v lesíku u břehu za městečkem Klimno, nakonec nápad zavrchnu jako už příliš velkou drzost, která by se mohla finančně vymstít. Ptám se v nedalekém kempu na nocleh, ale byl to typický kemp pro karavany a chtěli mi nabidnou pláč pro karavan za €23. To jsem samozřejmě nebral a tak jsem je alespoň stáhl o voduu. 

Zamířil jsem tedy po šotolinové cestě mimo turistické dění a našel to nejlepší místo na bivak v mém životě. Úžasné místo pod stromy jehličnanů, s výhledem na pevninu. Kousek ode mě, stojí s obytnou dodávkou milý par Renne a Helen, mají rozdělaný oheň a připravují se grilovat, jsem zván.

Nejdřív se jdu umýt v příjemně chladném moři a vyoral si. Bohužel mi v ten nejhorší okamžik praskl pásek na koupacích sandalích, takže jen zázrakem jsem si neporezal nohy o skaliska ostré jako pila.

Od Renne a Helen jsem dostal tofu špíz a kus sýrový dip, klobásu a pohár červeného vína. Já se podělil o klobásu z Lublaňy a k jídlu si ještě uvařil ešus rýže.

Po jídle dlouho klabosime. V hammace s vypětím sil dopišu dnešní den. Už zase usinam při psaní. Myslím že mi ani nebude vadit, že mi do ksichtu svítí Severka.

Ujeto 81 km, nastoupáno 946 m.

5.5. 2023, 7. den - Jde to ňák ztuhla.

Kapsle je jako bunkr s dokonalou tmou, takže jsem se vzbudil až v 7:45. Než se pobalím je 8:40 a já vyrážím do centra Lublaně na snídani.
Hlavně jsem se chtěl zajít podívat na Pogačarjev trg a Vodnikov trg, které jsou hned vedle sebe. Vodníkovi je hlavně trh s ovocem a zeleninou. Tu sice měli krásnou, ale mě se moc nehodí. Našel jsem ale stánek s domácími uzeninami a koupil dvě klobásy. Když si je odnáším, zjistím že není sušená, jak vypadala, ale pravděpodobně bude potřebovat tepelné upravit. Nevadí využiji je k večeři. Pogacarev trh je jeden stánek s jídlem vedle druhého. Všechny grilly se sice roztápějí, ale otevřeno ještě nemají.
Snídani jsem tedy vyřešil hned naproti v podniku jménem Norma 23, dal jsem si pořádný kus Quiche z hromady ovčího sýra, šunky a slaniny. Ke kávě jsem poprvé ochutnal kremsňitu. Tradiční řez, připomínající náš žloutkový řez, jen listové těsto je velmi tenké, s vrstvou šlehačky a žloutkového krému (ne blbý pudink, ale fakt krém ze žloutků) a přesypaný cukrem. Vše bylo skvělé. Z Lublaně vyjíždím pozdě, až v 10:15

Vyrazil jsem na jihozápad, kdy dobrých 10 km byla jen cyklostezka podél hlavní ulice, později jsem sjel na šotolinovou cestu sledující směr dálnice. Na nerovné cestě se začalo z kola ozývat divné cinkání, s rytmem nerovnosti přes které jsem přejížděl. Zastavím a přemýšlím co by to mohlo být. Za tu dobu co na Pylgrimovi jezdím, dokážu velice dobře identifikovat závadu podle zvuku, ale tenhle zvuk ještě neznám. Ložiska v předním náboji to nebudou, naboj je úplně nový. Co zadní? Kazeta se nijak nevyklá, alespoň né víc než před odjezdem. Potom si všimnul, byla tu nepřipoutaná přeška od brašny, co mlátila do rámu. Nadávám si a při té příležitosti alespoň pořádně namažu řetěz.

V městečku Vrhnika mě mapy.cz nejdřív donutí udělat úplně nesmyslný oblouk a potom si udělám výlet po další šotolině. Zajel jsem si pár kilometrů, ale asi můžu být rád za každou ucházející cestu mimo hlavní tahy.
Na oběd jsem se zastavil na příhodném sezení v Laze. Chvíli mi dělá společnost také jeden cyklo cestovatel z Itálie.
Stoupám do příhodné nazvané obce Strmce, praží do mě slunce, leje že mě a mám pocit že mi chybí síly, nevím čím to je, jestli tím horkém? Prostě ty kopce mi dnes dávaji extra zabrat, no. Další stoupání do Bukovně musím proložit hroznovým cukrem.

Predjamski grad, je hrad v částečně postavený pod převisem 123 m vysoké skály, do jejíž hlubin vtéká potok Lokva. Vstupné stojí €18 a prohlídka trvá přes hodinu. Je už 16:30, zbývá mi ještě 40 km, takže čas na prohlídku nemám... a hlavně peníze raději utratím za pořádnou večeři. Udělám hromady fotek, koupím si místní variantu Fanty a magnetek na lednici.

Pod hradem zjistím že mě mapy opět vypekli a posílají mě nahoru do něčeho co vypadá jako konec bikoveho trailu. Kontrolujte trasy své vygenerované trasy, děti. Než abych se vracel a nabral další stovky metrů převýšení, zval jsem to po polní cestě. Polní cesta se ukázala být moc příjemnou šotolinou, kde akorát na krátkém kamenitém stoupání bylo potřeba tlačit.

V obci Dilce, je uzavírka silnice, samozřejmě jedu dál. Ukáže se že stavějí novou cestu skrz obec, u výkopu mi dělník jak z reklamy na Old Spice, naznačí že mám projed vpravo. Objížďka vede skrz malebnou zahrádku staré paní, která mě nadšeně zdraví a přeje šťastnou cestu.

Blížím se k silnici první třídy, kterou vidím už z dálky. Je to má "nejjednodušší" cesta. Z úzké krajnice a množství kamionu mi je trochu těžko. A hle, vedle silnice krásná, široká cyklostezka. Jaká úleva.
Cyklostezka vydrží zhruba 5 km do městečka Pivka, tam sjíždíme na silnici druhé třídy, kterou už sdílím s auty. Nevím jak ostatní ale když jedu po dlouhé přehledné rovině tak většinou nepotkám žádné auto. Ale jakmile se škrábu do nepřehledné a úzké zatáčky/horizontu najednou mě musí předjíždět aut alespoň tucet, nejlépe v obou směrech.
Začínám si všímat že příroda se začíná měnit, jehličnany a skály začínají dostávat takový přímořský ráz.

Ilirska Bistrica můj dnešní cíl. Vypadá to tu skoro ako v Banské Bystrici. Jako opravdu, i ta teplárna a rozbité silnice vypadají podobně. Na hřbitově místního kostela naberu vodu, chvíli se motám úzkými uličkami, vjedu na něčí zahradu, až konečně najdu neviditelnou cestičku k místnímu vodopádu v úzkém údolíčku. Moto mám vyhlédnuté jako potencionální bivak. Na lavičce sedí starší, fit sympatický pár. Pozdravím je a muž se anglicky zeptá jestli jsem z Čech? Poznal to podle mého ”dober den„ které znělo spíš jako ”dobry den„
Milý pár se jmenuji Zoran a Natalia. Ukázali se jako velcí nadšenci do cykloturistiky a poradili mi pár tipů kudy a jak i co se Itálie týče.

Vodopad je bohužel vyschlý protože je napájen vodou z dešťů. Podívanou alespoň  vynahrazuje rozdrcená lavička pod padlým stromem. Stále je tu slabý pramen, který poslouží dost vody na to abych se umyl. Bohužel zjišťuji že jsem nechal s ve mýdlo v hostelu, sakra mého oblíbeného Dr. Broner's tady jen tak neseženu.
K večeři vařím rýží s opečenou klobásou z trhu, ajvarem a medvědím česnekem, který jsem našel u břehu potoka.
Večer nehrozí žádný déšť a takže dnes se bude spát v hammace. Jsem tak unavený že usínám při psaní, no nic dnešní den dopisu až ráno.

Ujeto 100 km, nastoupáno 1085 m.

4.5. 2023, 6. den - Jezerski vrh a Lublaň.

Vstanu v 6:15. Je to super se budit takhle brzy, sám od sebe. Škoda že to neumím doma. Na to že má být dnes už hezký, je zatím docela chladno a na obloze jsou husté, nízké mraky. K snídani uvařím pořádnou ovesnou kaši z mléka, ovesných vloček, skořicí a Snikerskou. Když vařím, z vedlejších dveří vyjde kulatý chlapík a ptá se odkud kam a kde co já? Odpovídám že jsem včera přijel, nikdo na recepci nebyl a že až se nasnidam, zajdu zaplatit. Chlapík ale mávne rukou a řekne že to je dobrý. Je super, díky moc. Za 15 minut přijde znovu a řekne že řada zaplatit musím, protože mu to řekl šéf. Došel si pro kbelík a začal umývat okna recepce... Aha takže týpek byl jen uklízeč, to se to rozdává z cizího, co? Majitel na recepci byl milí chlapík, zaplatil jsem a v 9 hodin vyrazil.

Prehoupnu se přes kopec a předemnou se naskytne pohled na zamlženým průsmyk. Tak mířím a na následujících 40 km překonám převýšení skoro 1000 m. Než dojedu k průsmyku, mraky počasí se vybere a začne svítit sluníčko. Přijíždím k průsmyku a najíždím na hezkou stezku sledující divokou řeku. 

Uprostřed průsmyku je parádní něcojakorozhledna, řeka s pramen pitné vody hned vedle, super místo na bivak. Sakra tuhle cestu nemám vůbec štěstí na podobné přístřešky. Vždycky je potkám uprostřed dne. 

Zastavuji na benzínce v Bad Eisennkappel/Železna Kapla, poslední rakouské městečko, nafouknu pláště na maximu co zvládnou a koupím si kolu abych doplnil cukry před výšapem.

Cesta nahoru na Jezerski vrh, není zdaleka tak hrozná jak jsem si predstavoval. Jako jo je to 12 km pořád do kopce a množství serpentin na mapě vypadá děsivě, sklon silnice je ale mírný a většinu času se dá držet tempo na 15 km-h. Nejvíce mě ale překvapil provoz, ten tu byl minimální, potkával jsem hlavně motorky a náklaďáky za celou dobu jen dva. Na cestě nahoru jsem se akorát zastavil na pár fotek (otevřel se mi krásný výhled na slovinské Alpy) a na dávku hroznového cukru. 

Jezerski vrh pokořen i s jeho 1215 m.n.m. mimo to se jedná i o hraniční přechod mezi Rakouskem a Slovinskem. Začínám mít hrozný hlad a hospoda je tu samozřejmě zavřená, obě. Když už tu stojím, tak ve stínu alespoň namažu řetěz. Při tom ke mě přijede chlapík na silničním kole a chvíli si povídám, takový ten cestovatelský small talk, kudy, kam, odkud, na jak dlouho? Jen co odjede přijede druhý, sakra, v Rakousku jich za 5 dní člověk potká pár do tuctu a na Slovinsku za 5 minut hned dva. Říkám: Je vidět že jsem přijel zpátky do civilizace. To mladého Slovince potěší a ochotně mi prozradí přítomnost hospody 4 km z kopce. 

Při sjezdu a testu výkonosti mých brzd se mi naskytne ještě monumentálnější pohled na zasněžené vrcholky, z podhledu všechno vypadá nějak víc monumentálně...

Krásné zelené pastviny, na pozadí hory, staré ale udržované chaloupky a hospodářství. Je to tu hezčí než v Rakousku, takové méně vyumělkované.

Přijedu k zmíněné hospodě, ale jsou tu hned dvě. Přesněji jedna hospoda jménem Kočna (v překladu chalupa) která tak i vypadá. Druhá je pension, množství aut by napovídalo že oblíbenější bude pension, ale já chci tradiční slovinské jídlo a tak zajdu do Kočny.

Kdo by to byl čekal že Kocna bude jediná pizzerie široko daleko. Měl jsem takový hlad že už se mi nechtělo stěhovat. Pizza byla dobrá, možná víc než dobrá. Dal jsem si tu s názvem Kočna, byl to takový ten druh pizzy, kdy na otázku co na tu pizzu chcete, odpovíte výrazné ANO! 

Pizza byla docela velká a tak jsem se pěkně přežral, ještě že cesta je více méně z kopce, pirát je to ale 54 km do hostelu v Lublaňi, co mám výhlédnutý.

Sjezd si náležitě užívám, jen chvíli fouká protivítr, takže se i z toho kopce docela zapotím. Jak ubývá výška, přibývajá teplota. Postupně odhodím vnější svršky, potom odepnu nohavice, následně vyměním dlouhý rukáv za krátký rukáv a nakonec odloupnu přirostlé termo legíny v kterých jsem do teď jezdil. Nahoře bylo 8°C, dole pod horami je 18°C. Mezi horami a Lublaňí rovná nížina na které se to prohání jeden silničkář za druhým. Ani se jim nedivím, infrastruktura jim přeje. Už jen rozšířené krajnice pro kola je fajn věc.

Lublaň je na tom ještě lépe, infrastruktura pro jízdu na kole je tu vyloženě ukázková, a díky tomu se tu kolo taky hojně využívá. Nejdřív se zastavím ve vyhlédnutém hostelu, jsmenuje se Dragons Dream Hostel a jedná se o kapslový hostel, japonského střihu. Jsem rád že se začínají ve velkém objevovat i v Evropě. V první řadě jsem se zeptal jestli se u nich dá nekde uskladnit kolo, že prý mužů využít zábradlí před vchodem. No, jelikož je v chod v suterénu a obsypaný kamerami, tak to asi půjde. Druhý problém byli brašny. Kapsle jsou super, ale když máte hodně zavazadel, tak je není kam dát, protože správná kapsle je hlavně postel. Byla mi nabídnuta kapsle pro dva, navíc za €30, tohle nejde nebrat, skvělá cena. Udělám si rezervaci a na email mi přijde QR s přístupem do pokoje a do hotelu.

Lublaň, je v celku moderní město, historická část má ale pořád skvělou, jadranskou atmosféru.  V historickém centru je hromada lidí, ale většinou místních. Chvíli se toulám, při čemž využívám hlavně Atlas Obscura a tipy od recepční v z hostelu. 

Na jídlo západní do hezkého podniku Moji Štruklji Slovenije, objednám si Jota a štruklji. Jota je hustá polévka z kysaného zelí, fazolí s uzrniny, struklj jsem si objednal ten nejtradičnější s cottage sýrem a oprazenou strouhanku. Oboje bylo výborné.

Dvě piva koupím ještě po cestě na hostel. 

V hostelu odnesou věci do prostorné kapsle kam se pohodlně vejdou. Následuje sprcha, které jsou společné, ale opět velký soukromý prostor. Po sprše Zajdu do společenské místnosti abych sepsal dnešní den a vypil koupena piva. Dám se do řeči s místní recepční, která se jmenuje Elizabeth, pochází z Mexika a cestuje stylem že v každé zemi několik měsíců pracuje. Poté se dám do řeči s čtveřici mladých ukrajinských kluků, co sem přijeli pracovat a nakonec z anglicko-portugalskym párem, potřebovali poradit kam na jídlo. Nakonec skončím v potemnělé místnosti sám. Sedím tam než dopiju a potom se přesunu do kapsle. Jsem strašně unavený že při psaní několikrát malém usnu.

Ujeto (i s popojíždění po městě) cca 100 km, nastoupáno 1365m.

3.5. 2023, 5. den - Švih přes údolí

Z postele vylezu až v 6:30. Uvařím si rychlý čaj a posnídám sladké briošky. Z Gasthofu vyjíždím v 7:50.

Dalších asi 40 km je cesta skrs dvě dlouhá údolí, udržuji si slušné tempo. Sice mrholí ale alespoň nefouká. Kromě hezkých výhledu na zamlžené kopce a množství malych hradů na skalách, se nedělo nic co by stálo za řeč. Snad až na rostomilou úzkokolejnou trať, která obsluhuje městečka a vesnice od Mauterndorf po Unzmarkt. 

Jsem v městečku Teufenbach a je čas na dopolední kávu. Kavárna je tu jedna a to zavřená, Zajdu tedy do samoobsluhy na nákup snídaně a ledové kávy ke které dojímá zbytek briošek. 

Rychlé mi začínalo být chladno a tak jsem se vydal na jih, na dnešní největší výšlap. Nebyl to zas takový výstup, alespoň jsem se zahřál a potěšil jeden protijedoucí řídič náklaďáku, který na mě vesele mával troubil. Následoval další dlouhý švih údolím. Vyjíždím ze Štýrska a přijíždím do Korutan, jak mě upozorňuje nespočet cedulí a jeden obelisk.

V 11:45 jsem v polovině dnešní trasy, zastavují v Friesach abych se naobedval. Sotva co zase vyrazím, začne lehce pršet. Přes kopce se převalují malé, ale nízké a černé mraky. Střídají se rychle přeháňky, občas slunce a do toho začne foukat. Pořád zastavují abych se oblékl nebo svlékl.

Projíždím městečkem Hilt, na jehož konci je malý pivovar Hilter. To že je tak malý mě překvapuje, protože jsem na tuto značku narážel po celou dobu co jsem v Rakousku. Udělám si jen fotku a jedu dál, nic zde nekupuji, nechce se mi s pivem celý den tahat. Městečko opouštím s jedinou myšlenkou, že místní pivovar má štěstí že městečko nemá prohozené dvě písmena v názvu. Nemůžu si pomoct, já jak vidím švabach...

Ano toho moc neujedu a schovavam se před deštěm v autobusové zastávce u dálnice. Pořádně se obleču a učím se psát na mobilu v rukavicích. Po půl hodině se déšť přežene. Asi o 2 km dal jsem v jednom dolíku potkal tříčlennou skupinu lidí na cestovních kolech, byl jsem zrovna rozjetý a nabýral rychlost do protějšího kopce, tak jsem ani nezastavoval a jen jsme na sebe zamávali.

Další kus byla na Rakousko podivná cyklotrasa skrz les a podél hranice lesa. Nejdřív uvalcována sotolina a potom se cesta změnila v sotva polní cestu kterou bych očekával spíš u nás než tady. 

Co vyjedu z lesa a kousek po silnici, naskytne se mi pohled na krásný hrad Hohernsterwitz, když se mi poštěstí dobrý místo na alespoň trochu zajímavou fotku, musím kvůli ní přelézat elektrický ohradník. Fotka vyšla nic moc, ale lepší možnost nebyla. Při cestě zpět, jsem samozřejmě zavadil o ohradník vnitřkem stehna. Dostal jsem takovou ránu, že se mi málem podlomilo koleno. No mohlo to dopadnout hůř... nebo výš?

Za městem Brückl (překvapivě ošuntělé místo se sovětským rázem) se musím opět schovat do zastávky. Díky tomu si také všimnu, že jsem špatně odbočil. Alespoň k něčemu ty přeháňky jsou. Potom je to už jenom kousek k řece Drau, muj dnešní cíl. Vahlizim břeh kvůli vhodnému místu, ale žádné nevidím. Navíc mám po celém dnu opět chuť na teplou sprchu a tak se přesunu o pár kilometrů a kopečků dál k jezeru Klopeiner. Zde mám vyhlédnutý jeden kemp.

V kempu Nord chcípl pes a ne jen tam, v podstatě v celém okolí jezera. Ono se není ještě čemu divit, je před začátkem sezóny. Nicméně, kemp vypadá jako většina německých kempu. Jedná se spíš o takovou malou kolonii karavanu z dlouhodobým pronájmem a sem tam nějakým tím volným místem, v nějakém odlehlém koutě. Svou přítomností jsem zvedl věkový průměr o pár slušných dekád. Recepce je zavřena a telefonní číslo nalepené na dveřích je hluché. Kolemjdoucí muž si všimne mého hypnotizování recepce a řekne ať si klidně postavím stan támhle v koutě a zítra ráno na recepci někdo bude. Kdyby prý něco ať se odkážu na něj, kdybych si ale pamatoval jeho jméno. 

Zázemí kempu je ale hezké, moderní a čisté. Je zde i menší společenská místnost s gaučem. Jednotlivé sprchové kabinky jsou velké jak samostatná koupelna. Užiju si sprchu a na stolku s lavici vedle recepce uvařím si kotel cous-cousu, k němu Ajvar a plechovku sardinek. Mezitím přestalo pršet a tak postavím stan. Do vedlejší hospody si zajdu pro jednoho točeného Hiltera a na gauči ho ucucávám při psaní. Dnes je to má poslední noc v Rakousku, zítra budu spát už v Lublaňi.

Ujeto 120 km, nastoupáno 843 m.

2.5. 2023, 4. den - Zima, déšť a hory.

Spal jsem jako zabitý. Sám od sebe se budím v šest a podle očekávání prší a k tomu 4°C. Neprší moc ale má pršet celý den. Byla blbá začátečnická chyba že jsem si včera večer vypral, bohužel jsem si svoji blbost uvědomil až při ždímání prádla. Rozhodnu se snídaní si vůbec nepřipravovat, nasnidam se v nedalekém městě. Rychlé provést zbylé ranní úkony, sbalit mokrý stan a v 7:25 vyrazit.

Na 6 km dlouhem sjezdu jsem pěkně promrzl. Už je konečně normální pracovní den a Tak v městě Trieben hledám místo kde bych si mohl dát snídani, nabít powerbanku a trochu se zahřát. První kavárna vypadala slibně, ale na otázku zda se můžu i někde nabít mi odpověděli že ne. Druhá kavárna byla zavřená, sice otvírala za 6 minut, ale měli Lavazzu. Útočiště jsem našel v útulném pensionu, kde mě stará majitelka nabídla hotelovou snídaní, překapávanou kávou a dvěmi zásuvkami, to vše za krásných €12.

Nahoru na sedlo Triebener Tauern vedou pro mě dvě cesty, buď po silnici, nebo úzkým průsmykem mimo silnici ale s hodně prudkým stoupáním. Když mě po první 200 metrech na silnici předjeli 4 kamiony, rozhodl jsem se pro cestu průsmykem. Byla to dobrá volba, nejen že se nemusím šourat po úzké silnici a nechat se sprchovat kamióny, ale navíc jsem si užil skvělé výhledy na ostré skály zahalené v oparu. Jen 4 mohutné, dunivé rány z nedalekého lomu mě trochu vylekaly. Výšlap bylo 50:50 tlačení a pomalý výšlap na nejlehčí převod. Cesta je široká, kvalitně uvalcovana křemenitá drť. Prudké stoupání má výhodu v tom, že jsem se konečně zahřál, bohužel vodní sloupec bundy byl už naplněn a tak jsem totálně durch, jak zvenčí tak i pod bundou. Dokud se hýbu tak to jde.

Hohentauern je vesnička v sedle Triebener Tauern, kromě několika pensionu tu mají i samoobsluhu v které se zastavím ohřát. Když opírám kolo o výlohy, pokladní na mě valí oči, jako by nevěřila kde jsem se vzal. V rohu malé samoobsluhy je malý stolek s lavici a židlemi u kterého sedí jeden místní. Koupím si čtyř balení Snikers a v automatu čaj. Sedím vedle místního štamgasta, piju čaj z automatu co chutná přesně stejné jako můj včerejší horký šumák, a koukám do mapy v telefonu a snažím se uschnout. Zjišťuji že zítra už nemá tolik pršet, jen trochu ráno a hlavně má být krásných 9°C. Rozhodnu se že si dnešek už nebudu hrotit. Nastartuji Booking.com jestli není v okolí nějaké levné bydlo. Nabídnou se mi dvě hned po ceste. Jeden pension vzdálený nějakých 15 km a o něco málo dražší bungalov v kempu vzdálený 50 km. Jsem nalomený do dat až do vzdálenějšího kempu, ale po prodiskutování mé situace s Petrou, volím bližší pension. Mezitím si ke mě přisednou další dva štamgasti. U pokladní si rozmění bankovky na drobné abych měl na horkou čokoládu v automatu. Při cestě naspatek si všimnul pytle sladkých briošek Ölz ve slevě. Když je chci zaplatit u pokladní, tak ta jen mávne rukou, že to je prý dobrý. Asi vypadám opravdu uboze.

Pokoj v pensionu zarezervovaný. Oněch 15 km je v podstatě mírné klesání po hlavní silnici. Jsem pořád mokrý a tak pod bundu vezmu ještě jednu vrstu tenkého merino svetru, který jsem používal hlavně na spaní. Vrstva navíc fungovala skvěle, i pohybu bylo dost abych se udržoval v teple. Provoz kamionu už nebyl tak silný jako ráno, ale i přesto že mě předjíždění v protisměrném pruhu, to se mnou v oblaku vodní tříště pěkně házelo. Překvapivě ruce a boty promočené skrz na skrz se nezdály být takový problém jako ráno. Říkám si že bych zvládl dojet i do vzdálenějšího kempu... podvědomí mi dá facku a řve na mě, ať svoje posraný ego narvu do brašny a jdu si dát teplou sprchu.

O to lepší bylo zjištění že gasthof ve vesnici Möderbrugg má na pokoji vanu. Dám jí napouštět a mezitím vše mokré vybalím a rozložím po pokoji. Z útulného pokoje sta rázem stalo vojenské ležení, kde se na každém vhodném prostoru něco sušilo a to včetně stanu, který zabíral polovinu pokoje. S úlevným funěním jsem se naložil do kouřící vany. Zhruba půl hodiny zahřívám tělo. Vypustím vanu a ještě se chci vydhnout ve sprše. Zrovna co se namydlím, tak někdo buší na dveře, řvu "Eine moment" rychle oplachnu mydliny z hlavy, hodím osušku kolem pasu a jdu otevřít, tak opatrně aby nebyla vidět válečná zóna kterou jsem v pokoji vyrobil. Za dveřmi majitelka s majitelem reaguje "Aha, on se koupe!" a na druhý pokus se jim povede mi vysvětlit, že jim ze stropu restaurace teče voda a že asi je to kvůli vaně v mém pokoji. Poprosili mě abych se přestěhoval do vedlejšího pokoje. Splachnu zbytek mýdla a jdu přestěhovat veškerý můj bordel. Milá paní pokojská, která připravuje můj druhý pokoj, má že mě srandu. Druhý pokoj je o něco větší, takže i přes sušící se staň se v něm dá i chodit. To že je v něm místo vany, sprchový kout, na tom mi už nesejde.

Následuje pár hodinové flákání v posteli a psaní. V půl šesté zajdu na večeři. Na talíři 3x schnitzel, kartoffelsalat a k tomu 3 místní pivka. Spokojený jdu na pokoj, dopsat zbytek dne a na kutě. Ráno chci vstávat podobně jako dnes, rád bych dohnal kilometrový deficit... ale realita se v mém případě často dost liší od očekávání.

Najeto 37 km, nastoupáno 792 m.

1.5. 2023, 3.den - Protivítr a hory

Ze spacáku vylezu v 7:45. S holkama si dám kávu na kterou mě včera pozvali, Aero Press a jakási norská káva, mňam. Posnidam poslední zbytky instantních ovesných kaší, díky bohu už poslední zásoby z domova, nenávidím je. Chlapcum se z postele moc nechce, vypadá to že to včera večer trochu prepískli. Pozdě večer jsem je slyšel jak se vrací do stanu a nezněli moc střízlivě. Docela se zakecám a balení se vleče. Nakonec se rozloučil s Čechoslováky a vyrážím až v 10:00

Jako ranní rozcvička je připravené 4 km dlouhé stoupání, nejdřív se dá docela držet tempo, ale druhá polovina byl test mého nejlehčího převodu. Nahore je sedlo Mooshöhe kde začíná opět asfalt a signál. Krásný výhled na zasněžené hory a pěkná chaloupka je jen příjemný bonus. Nahoře zavolám domu, protože jsem nestačil upozornit že budu bez signálu a tak jsem Petře nahnal pěkný strach co se se mnou děje.

Rychlý sjezd do Unterlaussa, pohodlná silnice do Altenmark kde mě očekávalo první tlačení kola do prudkého kopce, protože to byla lepší alternativa než si zajíždět 3 kilometry. Začal se do mě opírat silný protivítr a tak střídavé stoupání a klesání dává zabrat, často se mi stává že z kopce ani není potřeba brzdit. Řeholi mi zmírňuje nekončící pohled na hory. V jednu chvíli se před větrem schován v prosklené autobusové zastávce, příhodné místo na oběd a skvostný výhled. 

Vjíždím do parku Gesäuse. Rozhodl jsem se že si sem udělám zajížďku, abych si nějak vykompenzoval nemožnost přejet Sölk Pass. Cesta na Sölk Pass je momentálně uzavřena, ne že by to pro mě něco znamenalo, přeci jen je o mě známo, že zákazy beru jen jako doporučení. Problém je v tom ze silnice na Sölk passu je momentálně asi čtvrt metru pod sněhem. Park Gesäuse je velmi dobrá náhrada. V údolím kterým jedu mě z obou stran obklopují gigantické skalní stěny, které jsou až ve výšce 2000 m.n.m. Při pohledu nahoru se mi až zamotala hlava. Bohužel toto údolí funguje i jako dokonalý větrný tunel a já samozřejmě jedu tím špatným směrem.

Z Gesäuse vyjíždím naprosto vyčerpaný. Poté co parku vyjel ven a údolí se rozsirilo z pár stovek metrů na 3 kilometry, protivítr už nebyl tak silný. Musel jsem zastavit, dát si delší pauzu a něco sníst.  Po pauze jsem chytil druhý dech, jsou ale už tři hodiny a už teď vím že plánovaných 90 km dnes nedám. 

V Admont zahnu na jih a začíná poslední dnešní stoupani. Stoupání má delku 8 km a téměř 500 výškových metrů. Většinu času nejedu na nic jiného než na nejlehčí převody, naštěstí je na silnici poměrně malý provoz a tak si můžu stoupání zlehčovat jízdou cyk-cak přes celou šířku silnice.

Těsně před vrcholem doplním všechny láhve u pítka vedle zavřeného pensionu. 

Jsem na sedle Kaiserau ve výšce 1094m, je 18:15 a já mám pro dnešek dost. Objedu malou nádrž po zavřené šotolinové cestě, abych se podíval co je dál. Našel jsem pole solárních kolektorů, v dálce jakési stavení připomínající zámek a za ním pravděpodobně sjezdovky. Vše vypadá liduprázdné. Hned vedle mě se ale nachází dětské hřiště a stůl s lavici. Dětská prolezacka přímo vybízí k bivakování, dokonce i pomocí lopatky nahrnu štěrk tak aby do ni ve spod nedoukalo. Jenže prolezacka má ze všech stran velké díry v noci má pršet a já se obávám že by mi přes noc zmokl spacák. Postavím tedy stan a budu doufat že mě nikdo nevyžene. Ještě než po příjezdu vychladnu, konečně se po třech dnech umyl a vypral si v nedalekém potoce. Potok ani nebyl tak studený jak jsem čekal, nohy mi umrzly né ihned ale až za dvě minuty.

K večeři opět pohanka, ale tentokrát s osmaženým loveckým salámem a česnekem. K pití horký šumák. Zábava k jídlu, je volání jelenů z lesa. Zvedá se studený vítr, zalezu do stanu, vše sepsat a spát.

Najeto 69 km, nastoupáno 2019 m.